andREA 2

37

Slzy si stírám hřbetem ruky a z kabelky vytahuji zapalovač. Prsty se mi chvějí však tak silně, že se mi nedaří ho zapálit. Ani napočtvrté. Ani napopáté. „Sakra..." zakleju tiše. Ruce pomalu spouštím podél těla a z hluboka se nadechnu. No tak, Reo. Přece si ještě dokážeš zapálit cigaretu. „Pomůžu?" Dobelhá se ke mně Samuel o jedné holi. Za celou dobu obřadu neutrousil jedinou slzu. Leonardo stejně tak. Ben s Ariadnou se však celou dobu drželi za ruce a plakali spolu. „Chceš pomoct nebo ne?" Ptá se nevrle, zatímco na Sama stále jen prázdně hledím. Rozechvělou rukou mu nakonec zapalovač podávám. Cigaretu mi hned zapálí. Na první pokus. Dlouze si z ní potáhnu a krátce zatajím dech. Tohle je tak uklidňující. „Díky..." vydechnu na něj kouř. „Aulelio ví, že tady kouříš?" Povytáhne mírně obočí a sám si cigaretu zapálí. „Hodláš mě snad prásknout?" Povytáhnu obočí já. „Nejsem dítě, které potřebuje neustálou kontrolu..." dodám hned. „O tom bych se hádal," uchechtne se. Dlouze si z cigarety potáhne a zadívá se na krajinu do dáli. „Víš... každý den tě teď docela proklínám..." řekne vážně. „Proč?" Opáčím. „Díky tobě brácha ztratil nejlepšího kámoše. Díky tobě jsem málem přišel o nohu," podívá se mi vážně do očí. Jeho slova mě mírně zarazí. Pomalu polknu. „Taky jsem zaplatila svou cenu..." zašeptám. „Za svou blbost, jo. Ale za naši bolest rozhodně ne..." „Chceš abych se ti omluvila?" „Myslíš, že omluva Evanse probudí z kómatu?" Povytáhne obočí. Nevěděla jsem, že se stále neprobudil. Upřímně jsem si na něj poslední dobou moc ani nevzpomněla. A to mě zapíchá u srdce. Okamžitě si to začnu vyčítat. „Měl být svědek na vaší svatbě... a teď už se nejspíš nikdy neprobudí. Jen proto, že nějaká pizda byla tak zvědavá, že musela vylézt z toho zkurveného auta," sykne naštvaně. „Dopadlo by to nejspíš stejně, i kdybych v tom autě zůstala. Moc dobře to víš..." šeptnu. „To ti jen tlačí do hlavy ostatní. Myslí si totiž, že jsi moc labilní na to, aby ti mohli říkat pravdu. Prej bys ji neunesla..." ušklíbne se. Sám se nad tím tiše zasměje a dlouze si potáhne. „O co ti jde, Samueli?" Podívám se mu naštvaně do očí. „Jsi frustrovanej, že nejsi hlava rodiny ty? Že tě předběhl mladší brácha?" Povytáhnu obočí. Samuel mě však naštvaně chytá za předloktí a silně mi ruku zvedá k mým očím. Snažím se mu vytrhnout, kupodivu má však stále velkou sílu. Jemně mi přejede palcem po jizvě, kterou mi tam před lety zanechal Leo. „Rád se ke svým hračkám vracím, zlato... Toleruju tě, kvůli bratrovi. Ale věř, že až jednou, jedinkrát, nebude dávat pozor, začnu si zase hrát. Mám ti totiž co vracet," sykne mi naštvaně do tváře. Prudce se mu vytrhnu a ustoupím od něj o několik kroků. Cigareta mi z ruky vypadne. Předloktí mě začíná pekelně bolet. „Jsi starej, Samueli. Chytneš infarkt dřív než se mi udělá první vráska. Ty mi opravdu starost neděláš," usměju se na něj mírně. Tiše se zasměje. Já však již naštvaně vykročím k autu. „Pořád neumíš lhát, víš to?" Křikne za mnou. Já se však již snažím vnitřně nepanikařit. Z hluboka se několikrát nadechnu. Snažím se uklidnit. „Sejdeme se na vile..." říká zrovna Leo Ari, když za nimi docházím. „Fajn... zkusím zatím nějak uklidnit mamku..." odpoví mu. „Dám jí něco na uklidnění, pokud se nezlepší..." zašeptá Ben vážně. Ari jen několikrát přikývne. Z auta, do kterého se právě chystá nastoupit, se ozývá nenávistný křik. Je zase opilá. Hodně opilá. „Volal jsem s chůvou, Tom je v pohodě," mluví Leo už ke mně. Já ho ale moc nevnímám. „Haló," zamává mi rukou před obličejem. Několikrát zamrkám a podívám se na něj. „Tys kouřila?" Zašeptá tiše. Pomalu přikývnu. Řekla jsem si, že už mu nikdy nechci v ničem lhát. Nikdy to totiž nedopadlo dobře. „Chtěla jsem si dát jednu na uklidnění... v půlce mi ale přestala chutnat..." řeknu však. Takže ihned znovu zalžu. „Tak to ti nevěřím," ušklíbne se mírně. Otvírá mi dveře od svého McLarenu. Dnes jedeme v autě sami. Ochranka jede v autech před námi a za námi. A je to tak mnohem příjemnější. Zase se cítím o něco svobodnější. Do auta si proto mlčky nasedám a hned se připoutám. Leo za mnou dveře zavírá a auto obchází. Ještě stíhá prohodit pár slov se Samuelem. Já se však mezitím několikrát hlasitě nadechnu a zase vydechnu. Ruce se mi chvějí ještě víc. Předloktí mě pekelně bolí. Jak kdyby se mi pálila kůže. Začínám si přesně do detailů vybavovat, jaké to bylo, když jsem Xyzantropyl vysadila tehdy. Vím, že teď vstupuji do poslední fáze. Do té nejkritičtější. Potřebovala bych teď být doma, v klidu, sama. Nemít v životě žádný stres. Ničím se netrápit. „Zvoní ti telefon," řekne mi Leo, zatímco již startuje auto. Netuším, kdy do auta nasedl. Ani to, kdy mi začal zvonit telefon. Jsem úplně mimo. Mám problém vnímat okolní svět. Z hluboka se dlouze, ale tiše nadechnu. Slíbila jsem Leovi, že dnes budu v pohodě. A tak musím být.
Pomalu sklopím pohled k telefonu, který mi kupodivu leží v klíně. Jak se tam dostal? „To je táta..." odfrknu znechuceně. Protočím očima a zadívám se otráveně z okna ven. Telefon však nechávám vyzvánět dál. „Nevezmeš mu to?" Podiví se Leo. Pomalu od rodinné hrobky Kaluů vyjíždí. „Nechci s ním mluvit." „Nemůžeš se mu pořád vyhýbat..." „Nevyhýbám se mu... jen s ním prostě nechci mluvit," namítnu. Krátce se na Lea podívám. On tomuhle nemůže rozumět. On měl s otcem skvělý vztah. „Jaký je v tom rozdíl...?" Povytáhne obočí. Mám takový špatný pocit, že mi nedá pokoj. „Dřív nebo později s ním stejně budeš muset promluvit, je to tvůj táta..." „Není," odseknu hned. V hlavě mi silně hučí. Leo mě začíná štvát. Tak moc se snažím být milá, alespoň teď, alespoň dnes, po Makaiově pohřbu. Je to ale tak moc zatraceně těžký. „Zlato..." povzdechne si. A tak, aby mi dal pokoj, telefon zvedám. Vsadím se, že by v následujících vteřinách vyzvánět přestal. Já si ho ale i tak rychle přikládám k uchu, chci to mít rychle za sebou. „Rovnou říkám ne," řeknu do telefonu nepříjemně. Táta se nad tím mírně zasměje. „Jen se chci sejít... prohodit pár slov..." řekne táta nazpátek. „Nemám zájem, díky..." odseknu znovu. „Můžeš přijet i s Leem... s celou tvou gardou, jestli se bojíš..." „Já, že se bojím?" „Vypadá to tak. Nebereš mi telefony, vyhýbáš se mi... už ani svého otce nenavštívíš..." „Vážně si myslíš, že po tomhle kecu změním názor?" Povytáhnu obočí. Zadívám se z okýnka ven. „Já nevím... funguje to?" „Ne. Nejsem hloupá..." „Chci si pouze povykládat, Reo..." začne znovu. „Moc dobře vím, co chceš... a to se nestane, takže nemusíme ztrácet čas..." „Zastav se zítra, klidně i s Leem...  jen si promluvíme, nic víc. Mám pro tebe zajímavou nabídku..." „Žádná nabídka pro mě nebude zajímavá, když jde přímo od tebe. Užili jsme si už spolu dost, tati... je na čase obrátit list," řeknu vážně. Na druhé straně se ozve dlouhé ticho. Krátce se na telefon zadívám, zda mi to náhodou nepoložil. A nepoložil. Hovor stále probíhá. „A i po tom všem mi říkáš tati... asi to něco znamená, nemyslíš?" Zeptá se. Tentokrát však dlouze mlčím já. Říkám mu tak už spíš ze zvyku. „Už mě nekontaktuj. Pro mě táta už dávno nejsi..." zašeptám. Hovor típám a telefon hned hážu do klína. Do očí se mi okamžitě nahrnou slzy. „Co chtěl?" Ptá se Leo hned. Já se však podívám z okýnka a zavrtím hlavou. Mám jen kousek od toho, abych se nerozbrečela. Jen kousek k tomu, abych se znovu nesesypala. „Zlato..." dotýká se mě Leo na stehně, já však nohou leknutím uhýbám. „Zastav prosím," zachvěje se mi hlas silně. „Tady...?" „Jo, zastav..." hlesnu. „Tak jo... dobře..." zašeptá. Do vysílačky oznámí, že budeme zastavovat a jak řekne, tak taky ihned udělá. Prudce otvírám dveře od auta a rychle z něj vystupuji. Udělám několik kroků směrem do lesa a několikrát se z hluboka nadechnu. Založím si ruce v bok, zadívám se však intenzivně do země. Snažím se soustředit jen na svůj dech, hlavou mi toho ale probíhá tolik. Tolik výčitek, tolik vzpomínek. Tolik krásný zážitků s tátou, které jsem zkazila. Tolik momentů, kdy se opravdu snažil, abych jeho dcerou opravdu byla. Dcerou, kterou si s Cass tolik přáli.
Podlamují se mi kolena a já si rychle čupám. Rukou se přidržím stromu, abych neztratila rovnováhu. Zavřu pevně oči. Svět kolem mě se točí. Všechno tak moc syčí. Všechno je tak moc hlasité. Ptáci až moc řvou, vítr až moc hučí. Leo ke mně až moc hlasitě dochází. Pomalu otvírám oči a zvedám k němu zoufalý pohled. On však ten svůj nevěnuje mně. Ruce má založené v kapsách a pohledem nedůvěřivě zkoumá okolí. „Co se děje?" Vydechnu tiše. „Nic..." odpoví podezíravě. „Jsme tady v bezpečí..." „Jsme v lese..." namítne, aniž by se na mě podíval. Jak kdyby nám mělo hrozit nějaké nebezpečí. „Ve tvém lese..." připomenu mu. Tentokrát se mi již podívá do očí. „Nemám kameru na každém stromě, zlato..." šeptne. Tiše si povzdechnu a odvrátím pohled. Zadívám se krátce do lesa. „Pojď zpátky do auta..." přesvědčuje mě. „Je to jen hloupý les..." šeptnu. „Pojď, jdeme..." řekne znovu, trochu rázněji. Natahuje ke mně ihned svou ruku. Pomalu protočím očima. To snad nemyslí vážně. Jeho ruku nepřijímám, prudce se zapřu o kolena, při prudkém zvednutí mi však v koleni křupne. Docela hlasitě. Snažím se ale dělat, že to nic není, i když se mírně nad bolestí zaksichtím. „Dobrý?" Zeptá se hned. Já mu ale neodpovídám. Naštvaně si sedám zpátky do auta a práskám za sebou dveřmi. Leo si mírně promne oči, ihned auto však obchází a nastupuje si za mnou. „Co se děje?" Zeptám se dřív, než stíhá zavřít dveře. Tázavě se na mě zadívá. „Chodívám tudy běhat. A to ti nevadí, že jsem blízko u lesa..." zašeptám a podívám se mu do očí. Neodpoví, jen znovu šlápne na plyn a auto se tak dává opět do pohybu. „Něco se děje... že jo..." zašeptám. Leo ale nakonec vrtí hlavou. „Jsem jen opatrný... je na nás teď upřená až moc velká pozornost..." „Bojíš se, že by nás někdo snad...?" Otázku nedokončím. Lea přeci přepadnout nemůžou. To je přeci nemožné. „Jsem jen opatrný... chci, aby ses cítila v bezpečí... aby se k tobě... k vám s Tomem... už nikdy nikdo nedostal," odpoví rázně. Volant svírá tak pevně, až mu klouby zbělají. Mírně se zamračím. „Ty si to vyčítáš...?" Hlesnu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že si může vyčítat ten útok Rusáků. „Nebavme se o tom..." odsekne mírně. „Zlato... vždyť... jsi za to vůbec nemohl..." „Měl jsem ti zajistit větší bezpečí. Měl jsem čekat, že to přijde," odpoví. Vrtím hned hlavou. Svou dlaň pokládám na jeho volně spadenou ruku v klíně. „Něco takového si nemůžeš vyčítat. Moc dobře víš, že to byla má vina... ty jsi ten poslední, kdo by se tím měl trápit..." „Nebyla to tvoje vina, Reo..." „Všichni říkají, že byla. A já vím, že si to taky trochu myslíš. Tak mi aspoň nelži..." šeptnu. Leo však zavrtí hlavou a uchechtne se. „Tak o tomhle jsi mluvila se Samem?" Podívá se na mě krátce. „Cože?" Jak to sakra poznal? „Neposlouchej ho, snaží se ti dostat jen do hlavy. Rád si s lidma hraje..." „Vždyť má pravdu..." šeptnu. Podívám se ale raději z okna ven. „Nemá. Kdyby v tom autě seděl Tom a vyběhl by ven, byla by to vina jeho nebo lidí, kteří ho měli na starost?" Zeptá se. Ta otázka mi zní tak hloupě. I tak se nad ní ale kupodivu zamyslím. „Stalo se tam spoustu chyb... a jednu z nich jsem udělal já... nikdy si to nepřestanu vyčítat..." šeptne poslední slova tichounce a já teprve teď cítím, jak moc zlomený doopravdy je. Cítím, jak nás ztráta Sebastiana stále provází. Stále nás tak moc bolí. Nedá se přes to přenést. Nedá se s tou bolestí pracovat a čas ji nehojí. Překrývají ji jen další a další bolesti a zklamání, stále tady ale je. I když o ní nemluvíme. „Chtěla bych to ještě zkusit..." šeptnu tichounce. V očích zadržuju slzy. Mám totiž tak velký strach. „Tohle nebudeme ani probírat, zlato..." uzavře to pevným hlasem. „Jenže já s tebou chci vychovávat tvého syna. Chci, aby měl Tom sourozence... chci vychovávat dítě, které bylo stvořeno z lásky..." „Ne. O tebe nepřijdu, Reo. Zvládnu cokoliv, ale tohle po mně nechtěj..." „Nepřijdeš o mně..." „Moc dobře víš, že bys to nejspíš nezvládla..." „Zvládla jsem už horší věci..." „Jenže ty věci netrvaly devět měsíců. Devět měsíců bychom se den co den budili a modlili, abys ho přežila ve zdraví... to nezvládnu..." zamítne to. Podívám se mu pomalu do očí, které soustředěně upíná k cestě před námi. „Co chtěl ten táta?" Změní téma tiše. Nějak cítím, že vracet se k předchozímu tématu opravdu nemá cenu. Odvracím proto pohled a tiše si povzdechnu. „Chce se s námi sejít..." šeptnu rezignovaně. Už na nic nemám sílu. Nemám sílu ničemu vzdorovat, za nic bojovat. „S námi?" Podiví se. „Jo... mám tě prý vzít s sebou..." vydechnu. „Má pro nás nějakou nabídku..." zašeptám. Leo se na mě krátce podívá a se zájmem pozvedne obočí. „Řekla jsem mu ne..." dodám hned. „Měla by sis tu nabídku alespoň poslechnout..." „Leo, je to můj táta. Ten nepřijde s ničím, co by pro mě bylo výhodný..." „Co když jo? To, že nás zve oba, něco znamená..." trvá si na svém. „Jde mu jen o ten majetek. A ten mu nedám..." „Jen bys ho měla vyslechnout" „Od kdy jsi takový odborník na naše rodinné vztahy?" Zamračím se hned. „Co prosím?" Opáčí. „Nevíš, jakej je. Nevíš, jak se chová ke mně..." „Viděl jsem záznamy z Glorie i Rosy, Reo, vím, jak se k tobě choval..." „Tak proč to po mně chceš? Nechci s ním ani mluvit..." „Protože se ho v životě stejně nezbavíš. Vyhýbáním se mu nic nevyřešíš. Pokud Daniel něco chce, udělá pro to vše... pokud chce s tebou hrát partii, rozehrej ji s ním... a buď to ty, kdo mu bodne kudlu do zad... nenech se zastrašit..." podívá se mi vážně do očí. Jen krátce. I tak mě však nutí se nad tím zamýšlet. Chytne mě tiše za ruku a jemně ji stiskne. „Vím, že se bojíš..." „Nebojím se ho," namítnu pevným hlasem. „Nesnáším ho..." dodám. „Vidím, že máš strach, zlato..." zašeptá. Nevím proč, ale tahle slova mě urazí. Já přeci nemám strach z ničeho. Z nikoho. Všechno mi je ukradené. Vytrhnu proto Leovi ruku z jeho sevření. „Děláš, jak kdybys mě neznal..." odseknu uraženě. „Vím přesně, kdy od něj přijde další facka... a nikdy jsem před ní neuhla..." řeknu obrazně, i když to vlastně tak moc obrazné ani není. Leo jen tiše polkne. Chce mi něco na to říct, vidím to. Možná je ale lepší, že mlčí.
Postupně auto zpomaluje, až přijíždíme k mohutné bráně sídla Kaluů. Zadívám se mlčky ven. V dáli zahlédnu zahradníka, jak pečlivě stříhá živý plot. „Zítra se za ním na chvíli zastavíme... dopoledne bychom tam měli mít čas..." řekne Leo najednou. A přesně toho jsem se bála. „Nechci tam jít..." zašeptám. Autem pomalu vyjíždí k vile a já vím, že se blíží i konec tohoto rozhovoru. A za to jsem tak moc ráda. „Já vím. Někdy musíme dělat věci, které nechceme..." řekne vážně. Pomalu auto zastaví před hlavním mohutným schodištěm a podívá se na mě. Já si však hned rozepínám pás a schovávám si telefon do kabelky. Leo ke mně však natahuje ruku a chytá mě jemně za zápěstí. Otočí si k sobě mé předloktí tak, aby se podíval na zčervenalou kůži okolo mé jizvy. Ruku mi nakonec beze slova pouští. Dveře od auta otvírá a vystupuje ven. Hlasitě si povzdechnu. Než si však stíhám dveře otevřít, otvírá mi je Leo, který auto rychle oběhl. Pomalinku vystoupím. Podívám se na něj. Teď, na podpatkách, jsem již jen o kousínek menší než on. Skoro se mu dívám z očí do očí. Dopomohlo mi k tomu devět centimetrů.
Bylo by hloupé mu teď říct, jak moc mu to sluší? Jak moc sexy vlastně je? Je to v den pohřbu jeho otce nevhodné? „Jdeme?" Zašeptá tázavě. Pomalu polknu, přikývnu a uhýbám pohledem. Pomalým krokem k vile vykročím. Nebyla jsem tady tak dlouho. Je to jako vracet se domů, ten hlavní živel tady ale chybí. Tahle vila bez Makaia nikdy nebude to, co to bývalo.
Za svými zády zaslechnu přijíždět auto. „Jdi napřed..." řekne Leo tiše. Pomalu se otočím. Jistěže čeká na Sama. Na koho jiného taky. Pomalu proto přikývnu a do domu již vcházím sama. Vzápětí se však ke mně přidává i Erick. „Už je tady i Stephanie..." zašeptá ke mně. Povytáhnu mírně obočí. Myslela jsem, že dnes nedorazí vůbec. Chci Erickovi odpovědět, jakmile však společně vcházíme do chodby vedoucí ke společenské místnosti, právě na Stephanie narážíme. Střetneme se pohledem. Vypadá, jak kdyby na mě čekala. Ruce má založené naštvaně na prsou, ramenem se opírá o zeď. Probodává mě pohledem. Je snad na mě naštvaná? „Vypadáš, jak kdybys mě chtěla zabít..." začnu bez pozdravu. „Tak trochu chci... zničilas mi vztah..." „Já?" Podivím se překvapeně. „Měla by ses konečně naučit, kdy držet jazyk za zuby..." štěkne naštvaně. Pomalu se od zdi odstrčí a vykročí ke mně. „Já snad můžu za to, že jsi ho podvedla?" Povytáhnu obočí. „Věděla jsi, že mám pro Danteho slabost," sykne tiše. „Ne, nevěděla. Sotva ho znám..." „Vážně? Vím, že jste spolu něco měli, nemusíš hrát divadlo..." „Nic jsem s ním nikdy neměla, Stephanie." „On mi to vykládal trošku jinak..." „Ty mu snad něco věříš? Vždyť není dne, kdy by nebyl pod vlivem..." „Proto si tak rozumíte viď?" Probodává mě pohledem. „Vím, že ti dodával Xyzantropyl... a ne jen ten... poslední dobu se nedokážeš moc ovládat, měla by ses mu ozvat pro další dávku..." ušklíbne se. Z hluboka se dlouze nadechnu. „Drž už hubu, prosím," zamračím se mírně. Krok od ní odstoupím a nakonec kolem ní procházím. Nakonec se po pár krocích zastavím a naštvaně se na ní otáčím. „Jak vůbec něco takového můžeš svádět na mě?" Vyčtu jí. „Jestli je to něčí chyba, tak tvoje," dodám naštvaně. Štve mě, do jaké situace mě zase staví. „Brala jsem tě za kamarádku," vyčte ona mě. „A už nejsme? Změnilo se něco?" „Změnilo se všechno. Poslední dobou na nás na všechny shlížíš svrchu. Jak kdybychom byli pod tvou úroveň..." „Sotva jsem s tebou přišla do styku, Steph..." „Jo. Protože od doby, co ti Leonardo vybojoval to dědictví máš pocit, že jsi snad něco víc... oba se chováte nesmyslně..." „Co to sakra zase meleš? Řešíme tvoji nevěru nebo moji arogantnost, rozmysli se sakra," štěknu. Tento celý rozhovor mi přijde jako nesmysl. Jen se obě rozhádáme a nic nevyřešíme. „Zklamala jsi mě... vždycky jsi byla normální... teď ti jde jen o prachy a o moc..." řekne zklamaně. „Tví rodiče z Washingtonu na tebe musí být hrdí..." dodá. Rychle k ní přistoupím a silně ji od sebe odstrčím. Erick mi rychle skáče do cesty, Stephanie však i tak klopýtá a padá na zem. Zaslechnu hlasitou ránu, Erick mě však již tahá od ní pryč, ve stejnou chvíli, co do chodby vchází Samuel. Podívám se mu krátce do očí, Ericka od sebe naštvaně odstrčím. Ze země ale zaslechnu vzlyk. Sklopím pomalu pohled ke Stephanie. Na dlaně ji kape krev z hlavy. Do chodby vchází i Leo, se kterým se krátce střetnu pohledem. Naštvaně si oddechnu a beze slova z chodby odcházím.