andREA 2

86

„Reo... slyšíš mě?" Plácá mě někdo do tváří. Slyším, jak tiše zanadávám a převalím se na záda. „No tak... vstávej, tady nemůžeš spát..." poplácá mě po tvářích znovu. Mírně pootevřu oči a zahlédnu nad sebou Rafaela. Oči znovu zavírám, jsem tak unavená. Všechno mě bolí. Hlava mi třeští. „Hej..." štěkne naštvaně a vlepí mi silnější facku. Oči prudce otvírám a šokem se posadím. Zjišťuji, že sedím na zemi v jeho provizorní ošetřovně. Zmateně se porozhlédnu kolem. Co tady dělám? Ještě před chvílí jsem přeci byla nehybná na lůžku. Nemohla jsem ani promluvit. „Co tady sakra děláš?" Rozhodí naštvaně rukama. Zmateně se kolem sebe rozhlédnu. Odpověď na tu otázku bych ráda znala tektéž. Je tady teda pěknej svinčík. Na sobě mám hozený potah z křesla na chodbě. Vedle mě se válí prázdná láhev od whisky a několik prášků. „Vzala sis něco?" Štěkne na mě. Rychle kontroluje obsah veškerých léků. „Tak vzala?" Vyjede naštvaně. „Ne..." slyším se říkat. Zním tak opile. Co se sakra stalo?
„Vstávej..." chytne mě naštvaně za paži a postaví mě. Já však zavrávorám a hned udělám několik opilých kroků do strany. Jen tak tak to vybírám a nenarážím do skříňky. Rafael si hlasitě povzdechne. „Já se fakt zblázním..." zakleje tiše. Já však pomalým a soustředěným krokem docházím k lehátku. „Běž pryč... tady nemáš co dělat," štěkne na mě. Na lehátko se však posadím a ihned se zadívám na své ruce. Žádná známka škrábnutí. Žádná modřina. Žádný obvaz. Rychle se proto zadívám na své nohy. Zjišťuji, že mám na sobě oblečené jen Leovo triko. Nohy mám holé, avšak bez modřin. Na koleni se stále táhne ta stejná jizva po operaci, na stehně stále jizva po staré bodné ráně, nikde jinde však ani známka.
A mně hned dochází, co to znamená. Ačkoliv jsem v tak mizerném stavu, dochází mi, že mám průšvih. Jestli to opravdu byla halucinace, znamená to, že jsem teď Rafaelovi lhala. Opravdu jsem si něco vzala, ale nejspíš jsem to nesehnala tady. „Hej..." dochází ke mně rázně. Výrazně se mnou zatřese. Šokovaně se mu podívám do očí. „Slyším..." odbydu ho opile. On mě však chytne pevně za tváře a jelikož vím, proč to dělá, ihned zavírám oči. „Podívej se na mě..." řekne vážně. Nevím, proč je tak naštvaný. Naštvaný přeci bude někdo jiný. Já jeho ruku však silně odstrčím, oči otvírám a rychlým a křivým krokem vyjdu k otevřeným dveřím. Točí se mi hlava, tak moc. Co se sakra jen stalo?
„Reo..." slyším za sebou. Já však zrychlím a ze dveří téměř vybíhám. Na chodbě se s někým srážím a tvrdě dopadám na zem. Ani nevím, jak se to stalo. Stalo se to tak rychle. „Do hajzlu... jsi v pořádku...?" Ptá se vyděšený Gio. Já tiše zakleju. Hned ho probodávám pohledem. „Zvedni mě," zahuhlám a natáhnu k němu ruku. „Je opilá," slyším Rafaela říkat. „To vidím..." poznamená Gio, mou ruku však chytá a pomalu mě zvedá. Znovu zavrávorám. Krátce se mi zatemní před očima, Gio mě však přidrží. „Co dělala u tebe?" Ptá se Rafaela. „Já nevím... našel jsem ji tady, jak spí..." „Reo?" Ozve se však Leův hlas. Pevně zavírám oči a prohrábnu si zoufale vlasy. Jsem v háji. Jsem zatraceně v háji. „Reo...!" Zakřičí naštvaně. Oči mírně pootevřu. Gio mě pouští a já cítím, jak se mírně kymácím ze strany na stranu. Zpoza rohu se vyřítí naštvaný Leo a v ruce něco drží. Něco, co mi je povědomé a přitom nikoliv. „Co to sakra je?" Ptá se mě rovnou. Rychle ke mně přichází a ukazuje mi nějakou malou lahvičku. „Vitamíny..." zahuhlám. A podívám se mu do očí. Hned mi vlepí silnou facku. Znovu zavrávorám, tentokrát však ztrácím rovnováhu a bokem narážím do zdi vedle nás. Rafael se mě snaží zachytit, nepodaří se mu to však. „Leonarde... neblbni..." Postaví se přede mě Gio mírně. „Jdi mi z cesty, Giorgio..." štěkne na něj. „Nedělej něco, čeho budeš pak litovat..." říká mu. „Tak má mít rozum..." štěkne na něj. Chytne mě silně za ruku a potáhne mě do stoje. „Pusť mě..." snažím se mu vytrhnout. „Jdeš spát," štěkne na mě a potáhne mě do obýváku, kde sedí Renim s Colem. „Nech mě být..." vzlyknu zoufale. Podaří se mi přeci jen mu vytrhnout a o několik kroků od něj odstoupím. Cítím, jak mě všichni sledují. „Chceš to probírat tady? Fajn. Kdes to vzala?" Štěkne a pozvedne znovu lahvičku od vitamínů. „Jsou to vitamíny..." hlesnu. „Je to Xyzantropyl, Reo, a ty to moc dobře víš!" Zařve naštvaně. Rychle si setřu slzy z tváře. Ruce se mi chvějí. Jsem ze všeho tak zmatená. Děje se to? Opravdu se tohle děje nebo to je jen další halucinace? Co když jsem v halucinaci nyní a to před tím byla realita? „Kde jsi k tomu přišla?" Ptá se znovu. Snaží se být klidný, moc se mu to ale nedaří. „Kdo ti to dal?" Štěkne. „Dante..." vzlyknu. Až se sama divím, že vůbec něco takového říkám. „Ty se s ním stýkáš?" Hlesne nevěřícně. Hned zavrtím rychle hlavou. „Po tom všem, co ti ten kretén udělal, se s ním stýkáš...?" Rozhodí naštvaně rukama. Vrtím však stále hlavou a pomalým, váhavým krokem k němu vykročím. Ve stejný moment se však rozletí hlavní vstupní dveře dokořán a všichni v místnosti k nim šokovaně otáčíme hlavu. Jakmile v nich zahlédnu Samuela, zděsím se. Přestanu dýchat. On však v rychlosti sahá někam za opasek a popojde o několik kroků k nám. Kluci z gauče se rychle zvedají. Giorgio rychle vytahuje zbraň a na Samuela ji namíří. To mi však už on sám tiskne nůž ke krku. V šoku zalapám po dechu. Tiskne si mě k sobě a čepelí nože mi nedovolí se hnout. Co se to sakra v mé hlavě všechno děje?
„Samu...?" Ptá se Leo zmateně. „Kurva..." zakleje mi Samuel u ucha. „Co tady sakra děláte?" Štěkne naštvaně. „My? Co tady děláš ty?" Opáčí Leo. Taktéž je naštvaný, z větší části však zřejmě kvůli mně. „Pusť ji," ozve se však Gio pevným hlasem. A já jsem snad poprvé vděčná za to, že se do něčeho plete. Snad jako jediný tady si všímá, že mám nůž u krku. „Nech ji, Samu... má v sobě Xyzantropyl, mohla by vykrvácet..." řekne Leo naštvaně. Nad tím se Samuel uchechtne. „Aspoň by bylo o problém míň, ne?" Ušklíbne se. Nůž mi ke krku však přitiskne víc. „Odložte zbraně a já odložím tu svou..." řekne vážně. Takové klasické rodinné setkání, pomyslím si. „Odložte je," rozhodne Leo klidně. „Ale pane..." namítá hned Cole. „Řekl jsem," štěkne na něj. Ani Giorgio z toho zřejmě nemá radost. Všichni do jednoho velice neochotně zbraň schovávají. Gio jako úplně poslední, nespouští však ze mě pohled. Samuel nůž pomalu odtáhne a druhou rukou mě postrčí směrem k Giovi. Divně zavrávorám, Gio mě však zachytí a já se snažím marně popadnout dech. „Co tady děláš?" Ptá se Leo Samuela. Ten si nůž opět schovává a mírně se ušklíbne. Vytahuje zbraň a pomalu ji na mě namíří. Vystřelí.