andREA 2

38

Rozechvěle si potáhnu z cigarety. Dneska není můj den. Rozhodně nemám ani svůj týden, svůj rok. Jak kdyby se celý můj život vymykal kontrole. „Jsi vzhůru brzo," ozve se mi Leo za zády. Měl ještě spát. Neměl mě tady najít, jak kouřím již svou čtvrtou cigaretu a popíjím již druhou sklenici whisky. S limetkou, protože je to fakt zatraceně výborný. „Vůbec jsem nespala," odpovím nepříjemně. Pro whisky se natáhnu a napiju se. Vůbec se necítím opilá, ani trochu. A to mě tak moc štve. Vůbec nic to se mnou nedělá, jsem až moc střízlivá. Kolik toho musím vypít, abych to na sobě začala cítit? Prázdnou sklenici odkládám naštvaně na skleněný stůl před sebou. „Věděl bys to, kdyby jsi spal doma..." odseknu mírně. „Spal jsem v pracovně..." „Aha," kývnu naštvaně. „Je mi to fuk, stejně jsem na tebe nečekala," probodnu ho pohledem. Tohle je ale vlastně lež. Slíbil, že se vrátí brzy. Že v den pohřbu svého táty pracovat nebude. A tak jsem na něj čekala. V pět ráno mě to ale přestalo bavit.
Natáhnu se po láhvi whisky, Leo na ni však pevně položí dlaň, abych ji nemohla vzít. Podívám se mu do očí. On však mlčky láhev ze stolu bere a podává ji Colovi, který stojí opodál. Ani jsem si ho nevšimla. „Ukliď to..." zašeptá k němu. Protočím očima a hlasitě si povzdechnu. Dlouze si potáhnu z cigarety. „Stephanie má otřes mozku..." začne. Pomalu se na něj podívám a ledabyle pokrčím rameny. „Je mi ukradená..." „Vím, že není.. i když tě vyprovokovala, neměla bys to řešit násilím..." „Že to říkáš zrovna ty," zasměju se. Podívám se mu do očí. „Jen jsem ji od sebe odstrčila, tu hlavu si rozbila sama..." „Aha," odpoví ironicky. Poznám, že si myslí něco jiného. „Říkáš to jen proto, že jsi před pár dny zmlátil Bena. A já teď omylem ublížila jí... prostě... se to tak stalo," rozhodím ledabyle rukama. Naposledy si z cigarety potáhnu a nakonec ji típám. Leo se ale podívá na hodinky. Vypadá, že k tomu už nemá co říct. „Měla by ses nachystat... jestli máme stihnout ten rodinný oběd v hlavní vile, měli bychom k tvému tátovi hned vyrazit..." „Fajn," odseknu jen. Rychle se zvedám, krátce se mi však zatočí hlava. Z hluboka se nadechnu a křesla se přidržím. Před očima se mi krátce zatemní. „Po obědě bych si s tebou chtěl promluvit... o samotě..." dodá vážně. Pomalu se na něj podívám. Černé mapy před očima se mi pomalu rozplývají. „Můžeme si promluvit teď..." „Ne... chci, abys u toho byla střízlivá... a chvíli to zabere..." podívá se mi hluboko do očí. Nevím, co si o tom myslet. Zní to vážně. „Fajn," řeknu znovu. Rychlým krokem vcházím zpátky do ložnice a zamířím rovnou do šatny. Zjistím však, že na gauči uprostřed šatny již leží nachystané oblečení. Tiše si povzdechnu a promnu si oči. I tak si však modré uplé kalhoty a bílou halenku oblékám. Kupodivu se do oblečení nasoukám rychle. Podívám se na sebe do zrcadla a prohrábnu si vlasy. Na to, že jsem se malovala a chystala už před čtyřmi hodinami, vypadám až moc fresh. Až moc nečekaně dobře. „Už jsi?" Vkročí Leo do šatny za mnou. Krátce se na něj podívám, hned se však natahuji pro boty na vysokém podpatku. Posadím se na gauč a mlčky si je obouvám. Tiše. I když cítím, jak atmosféra mezi mnou a Leem houstne, neříkám nic. Ani naštěstí nic říkat nemusím, zazvoní mi totiž v ložnici telefon. Rychle se zvedám a beze slova kolem Lea procházím. Telefon z postele spolu s kabelkou beru a zamířím ke dveřím. Nečekám na Lea. „Ano?" Zvedám hovor, aniž bych se podívala, kdo to je. „Táta se ptá, kdy dorazíte..." ozve se Tim z telefonu. Pomalu polknu. Místo toho, abych zamířila ke schodům, zamířím k výtahu. Odtud je to nejkratší cesta do garáží. „Už jdeme k autu... do dvaceti minut jsme tam..." odpovím. „Fajn..." řekne překvapeně. Zřejmě si myslel, že nedorazíme. Taky bych nikam nešla, kdyby mě Leo nedonutil. „Těším se na tebe," řekne Tim v telefonu. Nastupuji mezitím do již přivolaného výtahu. Leo mlčky nastupuje vedle mě, ihned však vytahuje telefon a začne odepisovat na zprávy. „Nejedu tam kvůli tobě. Takže nemusíš..." odpovím stroze a hovor ihned pokládám. Pomalu polknu. Podívám se krátce na Leův telefon. Píše zprávu Ariadně, že na oběd dorazíme s menším zpožděním. „Tom je stále s chůvou?" Zeptám se. Leo jen krátce přikývne. „Stephanie tam dneska bude?" Vyptávám se dál. Moc se mi s ní potkávat nechce. „Ne, je ve zdravotním středisku... říkal jsem ti to..." „Neříkal, říkal jsi, že má otřes mozku," namítnu. Podívá se mi pomalu do očí. „Takže je logický, že leží ve středisku..." „Logický to zrovna není... já s otřesem mozku vždy musela fungovala normálně..." „S otřesem mozku? To asi těžko..." ušklíbne se. Telefon schovává zpátky do kapsy. „Táta nás nevychovával jak v bavlnce... neměli jsme nic zadarmo..." zamračím se mírně. Výtah zastaví, dveře se otevřou a já z něj rázně vykročím. „Můžu vzít lambo?" Vydám se hned k mému černému Lamborghini. Mám ho už rok, jela jsem v něm ale jen párkrát. „Ty řídit nebudeš. Jedeme McLarenem..." „Ty řídíš pořád..." „Možná proto, že jsem taky pořád střízlivý..." odpoví klidně. Neochotně se i tak s ním vydám k jeho autu. „Nemusím být střízlivá, abych řídila..." štěknu hned nepříjemně. Leo se na mě prudce otáčí a podívá se mi přísně do očí. Téměř do něj narážím, stíhám zastavit jen tak tak. „Přijde ti, že jsi v poslední době ve stavu, kdy dokážeš během vteřiny reagovat na situaci?" Povytáhne obočí. Z jeho otázky mě zapíchá u srdce. „Jsem dospělá." „Výborně... tak je načase se tak začít chovat, co myslíš?" Zašeptá vážně. Probodnu ho silně pohledem. To snad nemyslí vážně. „Dneska sis dal ke snídani vtipnou kaši, jak se tak koukám," štěknu mírně. Naštvaně ho obcházím a do auta nasedám. Prásknu za sebou dveřmi. I Leo však naštvaně do auta nasedá. Práská dveřmi stejně tak, zadívá se však před sebe. „Jedeme?" Pozvednu obočí. „Ne, dokud mi neřekneš, co se děje..." „Nic se neděje..." odseknu mírně. „Jsi naštvaná, že jsem spal jinde?" Podívá se na mě. Já ale hned odvrátím pohled. „Podívej se na mě," řekne vážně. Z hluboka se dlouze nadechnu. Nakonec se na něj ale přeci jen podívám. „Říkal jsem ti, že máš jít spát..." „Řekl jsi, že si jen zavoláš a přijdeš... že v den pohřbu nebudeš pracovat..." „Musel jsem vyřešit něco důležitého..." „Vždycky to je něco důležitého. Všechno je důležitější než já..." odvrátím znovu pohled. „Je to má práce," namítne. „Jak kdyby to za tebe nemohl dělat někdo jiný. Lidí máš dost, peněz taky..." „Ne všechno za mě můžou řešit ostatní..." namítne. „Tak mě nech pomoct ti," podívám se mu do očí. Leo se však mírně uchechtne a odvrátí pohled. „Tohle je celej ten problém..." zašeptám. „Co, že tě nezapojuju do práce?" Povytáhne pobaveně obočí. „To, že mi nevěříš. Nic mi neříkáš, všechno mi tajíš, lžeš mi... všechno se dozvím dřív z médií nebo od ostatních než od tebe..." „Jako třeba?" „Jako třeba to, že jsi zdědil vše po tátovi?" „Je to pro tebe tak důležitá informace?" Podiví se. „Jo... nikdo z rodiny z toho evidentně nadšený není, měla bych to vědět dopředu a připravit se na to... jak mám jinak stát při tobě?" Leo ale mlčí. Nic na to neříká. „Pokud spolu nebudeme komunikovat, tenhle vztah fungovat nebude, Leo..." zašeptám. Leo jen pomalu polkne. „Tenhle vztah nefunguje už delší dobu..." zašeptá, zatímco pohled upírá před sebe. „Co tím chceš říct?" Ptám se s obavou v hlase. Leo se z hluboka nadechne a nastartuje konečně auto. „Probereme to odpoledne... jedeme pozdě..." uzavře to šeptem.