andREA 2

83

Leo se vyptával. Dlouho. Nechtěl uvěřit tomu, že jsem si vykloubila zápěstí fackou kvůli Nicově puse. Zřejmě si to sám musel jít ověřit na kamery. Možná proto, že nevěřil, že jsem tak hloupá a rukou, kterou stále nedokážu plně ovládat, mlátím druhé. Nebo taky proto, že nevěřil, že je tak hloupý Nico. „Budeme s tím muset do pořádné nemocnice... tohle je jen provizorní řešení..." říká mi Leo, zatímco já rezignovaně koukám z okýnka auta ven a sleduji havajskou krajinu za okny. Zápěstí mi v místní nemocnici nahodili zpátky. Dali mi prášky proti bolesti a doktor prohlásil, že to chce jen klid. Doktor, který však přicestoval s námi, by mě nejradši již hnal na sál. Já však jen dokážu myslet na to, že zase dokážu pohnout jen konečky prstů. Zase mám tu pitomou ortézu, které se snad nikdy nezbavím. „Večer odletíme z Havaje... a necháme to vyšetřit znovu..." rozhodne Leo, který i přes to všechno, co se teď děje, dokáže udržet jízdu tak klidnou. Pomalinku a tiše se z hluboka nadechnu. „A měla by sis vypnout telefon... hlavně nepřijímej žádné hovory a neposílej zprávy... teď po nás půjdou..." mluví dál. Já však stále mlčím. „Reo..." „Já tě slyším..." zašeptám. Pomalu se na něj podívám. „Vypnu si telefon a dám ho Renimovi... večer budu připravená na odlet..." odvykládám bez špetky energie. Jak kdybych na tento úraz už vynaložila poslední kapku. Leo se na mě krátce podívá a položí mi ruku na stehno. Jemně mě po něm pohladí. „Příště mu aspoň dej facku druhou rukou..." zašeptá. „Žádné příště už nebude," odseknu tiše. Štve mě, že něco takového udělal. Teď, když každý máme život jinde. Když jsem o to stála o několik let dříve, odmítal mě i obejmout. Teď, když jsem vdaná, oba máme svou rodinu a své děti, musí z rukávu vytáhnout takovou hloupost. Jsem na něj naštvaná. Tak moc.
„Tebe to neštve?" Povytáhnu obočí a podívám se znovu na Lea. Ten se jen pobaveně pousměje. „Přijde mi to vtipný..." „Co je na tom jako vtipnýho?" Opáčím naštvaně. „Nevím... každopádně jsem rád, že jsi mu připomněla, kde jsou hranice... i když sis na to mohla zvolit trošku jinou ruku..." podívá se na mě krátce a znovu mě pohladí po stehně. Auto postupně zpomaluje, až nakonec zastaví před domem. Ani jsem si nevšimla, že už jsme urazili takový kus cesty.
„Promluvme si uvnitř..." podívá se mi do očí. „O tomhle...?" Kývnu k ruce. Nad tím však zavrtí hlavou. Pomalinku se ke mně nakloní a dlouze mě políbí. Pohladí mě jemně palcem po tváři a já mu polibek jemně opětuji. „Pojďme ke mně do pracovny..." zašeptá mi na rty. Pomalu se znovu odtáhne a rozepne mi pás, stejně tak, jako po chvíli i sobě. Z auta vystoupí a mé dveře téměř ve stejný moment otvírá Kenai. Pomalinku si však olíznu rty a zadívám se skrz čelní sklo ven na Lea. „Jdeš?" Čeká na mě. Pomalinku sklopím pohled a nakonec přeci jen vystoupím. „Dobré ráno," zdraví mě Kenai hned. Já se na něj však jen mírně pousměju a beze slova kolem něj procházím. Leo ke mně již natahuje ruku. Pomalinku ho za ruku chytám svou jedinou funkční dlaní a jemně ji stisknu. Možná si chci ověřit, že ji opravdu ještě zvládám ovládat. Leo mě jemně po ruce pohladí. Vychází se mnou pár schodů k domu a společně zamíříme dovnitř. „Máš už hlad?" Ptá se mě. „Ani ne..." šeptnu. Na jídlo stále nemám ani pomyšlení. „Nachystejte jídlo tak za hodinku..." řekne Leo proto jednomu z mužů z ochranky. Vlastně ani moc nevěnuji pozornost komu. Připadám si mimo. Jak kdybych nevnímala tento svět. V myšlenkách se ale tentokrát neztrácím. V hlavě mám absolutní prázdno. Nemyslím na nic. Trápí mě toho ale tolik. Cítím tu tíhu na srdci. Jak kdyby mě každým krokem táhla víc k zemi. A jako znamení mi přeskočí v koleni. Několikrát zakulhám, až se nakonec zastavím. Leovu ruku pouštím. Nahrnou se mi hned slzy do očí. „Dobrý?" Ptá se. Není to dobrý. Rozpadám se. Už mě nebaví, jak mi stále něco je. Chci být zase zdravá, chci běhat, chci mlátit do druhých, aniž by mi z toho vyskakovalo zápěstí. Chci být zase normální. „Zlato..." začíná Leo. Já se však tiše znovu rozejdu. Slzy potlačím a několikrát se z hluboka nadechnu. „Dobrý..." šeptnu nepřítomně a pomalu kolem něj procházím směrem k jeho pracovně. Docházím k ní nakonec jako první. U dveří se zastavím a na Lea vyčkávám. I tady, na Havaji, platí to nepsané pravidlo, že Leo do své pracovny musí vstoupit jako první. Jeden z mužů mu dveře otvírá, Leo mi však ukáže, ať dovnitř vstoupím nejdřív já. Pomalu tak udělám a mě i tohle malé gesto potěší. Ihned se však po místnosti porozhlédnu. Tady jsem ještě nebyla. Velká prosklená stěna mi téměř vyrazí dech. Obrovský rozlehlý výhled na oceán a naprosté soukromí. Nevidím žádnou pláž, žádné palmy, nic, jen nekonečná voda a slunce v dáli. „Páni..." vydechnu tiše. „V ložnici máme hezčí výhled..." namítá a zavírá poklidně dveře. Zaslechnu klapnutí zámku a tak se prudce otáčím. Je potřeba nás tady zamykat? „Pustím hudbu..." řekne a na stěně zmáčkne nějaké tlačítko na displeji. Místností se ihned rozehraje poklidná klavírní hudba. Dost hlasitá. Rozhodně ne vhodná na rozhovor. Podívám se proto Leovi tázavě do očí. Pomalu ke mně dochází. „Pro jistotu..." zašeptá. Než však stíhá říct cokoliv dalšího, velice pomalu k němu přistoupím a pokládám mu hlavu na hruď. Jednou rukou ho objímám a zavírám oči. Pomalinku vdechnu jeho vůni. Jeho ruce mě pevně objímají a líbá mě do vlasů. Nechci, aby tahle chvíle někdy skončila. Potřebuju být v jeho objetí už napořád. Jen tak mám sílu pokračovat dál.
Leo se se mnou jemně začne pohupovat v rytmu a já se nechávám unášet jeho tlukotem srdce. Každý úder jakoby byl tím mým. Jak kdybychom dýchali stejně. Srdce nám bilo současně. „Nijak nereaguj... jen poslouchej... možná nás sledují..." zašeptá mi do vlasů. Pomalinku přikývnu, nechávám se však unášet dál. „Tom je v pořádku... Sam je poslal s Nicole a s klukama k mámě, na Sicílii..." šeptá dál. Pomalinku se zastavím a hlasitě si oddechnu. Opřu si čelo o Leovu hruď a paradoxně se mi teprve teď začne tělo třást. Leo mi sjede dlaněmi od ramen až k zápěstím, nad ortézou zraněné ruky se však zastaví. „Děkuju..." zašeptám. Zvedám k němu pohled a podívám se mu do očí. Palcem mě pohladí po tváři. Pomalinku a váhavě se ke mně nakloní. Zřejmě si není jist, jestli je vhodná chvíle. A tak ho políbím jako první. Jemně, stále rozechvěle, a nejistě. Ale vděčně. Pomalinku mi polibek oplatí a zajíždí mi rukou do vlasů. Zavírám znovu oči. V tom nejlepším se však Leo odtáhne. Pohladí mě znovu palcem po tváři, znovu mě vtáhne do objetí. „Miluju tě... " zašeptá mi do vlasů. Já se však pomalu odtáhnu a podívám se mu do očí. Povytáhne s mírným úsměvem obočí. „Je to hodně špatný?" Šeptnu. Mírně se pousměje a hned uhýbá pohledem. Zadívá se někam za mě, do dáli, na oceán. „Jde to na mě tak vidět?" Ptá se. Nad tím hned zavrtím hlavou. „Jen už tě znám... poznám to, když se něco děje..." šeptám dál. Znovu se na mě podívá. Poklidně mi odhrne pramen vlasů z tváře za ucho. „Jak moc špatný to je?" Ptám se. „Dost..." řekne klidně. Do očí se mi však nepodívá. „Tom..." bojím se tu větu dokončit. Bojím se na to jen pomyslet. „Bude v bezpečí, dokud se budeme řídit vnitřními předpisy... nic se mu nestane," tentokrát se mi do očí podívá. „Jde o nás... ne o něj..." dodává polohlasem. „Spolu zvládneme cokoliv..." zašeptám. „Bude to těžký. Hodně těžký..." mluví již vážně. „Táta... Daniel... jde po nás, že jo?" Ptám se pomalu. Téměř neznatelně přikývne. Já však již poznám, kdy se mnou souhlasí. „V Itálii na nás vydali zatykač... v rámci EU mají podporu, v Evropě se teď nemůžeme ukázat..." zašeptá. „Proč rovnou zatykač? A za co? I kdybychom to udělali, děje se to ve Státě... tam můžeme dělat cokoliv." Zamračím se mírně. Odpověď však vím dřív, než mi stíhá Leo odpovědět. Z hluboka se dlouze nadechne a přemýšlí, jak mi to jen říct. „Mají důkazy... za ten nábytek..." zašeptám sama v náznaku. Dle Leova výrazu hned poznávám, že mám pravdu. Právníci naznačovali, že mi hrozí obvinění z pašeráctví. Už zase. Je to jak kolečko.
„To Samuel, že? On stojí za tímhle vším..." skáču však na problém současný. „Proč si to myslíš?" Opáčí. Já ale měla čas přemýšlet. A napadla mě teorie, která je až moc šílená na to, aby byla skutečná. A právě proto si myslím, že skutečná je. „Bojím se, že... jsem k tomu trochu přispěla..." přiznám šeptem a sklopím hlavu. „Co tím myslíš?" Ptá se mě. Já však neodpovídám. Třeba jsem jen paranoidní. „Reo..." zvedá mi bradu vzhůru. Podívám se mu znovu do očí. Tentokrát již skrz slzy. „Co se stalo?" Hlesne zmateně. „Budeš naštvaný..." zašeptám. „To už začínám postupně být..." řekne vážněji. A z toho poznávám, že nemá cenu to zbytečně protahovat. „Pamatuješ si, jak jsem byla za Cass?" Začnu pomalinku. Vypadá to, že přeci jen pátrá v paměti. „Říkala jsem ti, že Max po mně chtěl, ať něco vyřídím Samuelovi..." šeptnu. A Leovi to rázem dochází. O několik kroků ode mě poodejde k oknu a zadívá se tiše na oceán. Moc dobře ale vím, že uvnitř zuří. „Nechtěla jsem mu to říct a tak se to ze mě snažil dostat... nejdřív v letadle..." „To v letadle bylo kvůli tomu?" Otáčí se na mě prudce. Pomalu přikývnu. „Pak jednou ráno, pár dní před svatbou... nakonec to ze mě dostal..." „Myslíš, že to souviselo s tím, co se teď děje?" „Proč by to jinak tak spěchalo?" Povytáhnu obočí já. Znovu ke mně rázně přichází. „Uvědomuješ si, co to znamená? Co to znamená pro tebe?" Řekne důrazně. Prohrábnu si zoufale vlasy. „Myslíš, že jsem to udělala schválně?" Probodnu ho mírně pohledem. „Mohla jsi mi to říct dřív... abych tomuhle třeba mohl předejít..." „Myslíš, že bys tomu zabránil?" „Nevím, aspoň bych se pokusil," rozhodí naštvaně rukama. „Nevěděla jsem, že by to mohlo souviset s něčím takovým... myslela jsem, že by Samuel... přece nebyl..." „Samuel nás zradil. Hraje jen za sebe, to bys už dávno měla vědět..." zvýší mírně hlas. „Snažila jsem se ti to říct několikrát..." řeknu již důrazněji i já. „Já si to pamatuju naopak..." namítá. „Chceš se tady teď hádat o tom, co jak bylo nebo se v klidu domluvíme na tom, co budeme dělat?" Štěknu mírně. Oba jsme naštvaní. Oba trochu neprávem a přitom oba máme pravdu. O kolik paradoxnější tahle situace může být?
Leo si naštvaně promne oči a z hluboka se nadechne. Prohrábne si v tichosti vlasy. „Nezlobím se na tebe..." řekne přeci jen. I když to tak nezní. „Jak už jsem říkal..." z hluboka se nadechne a znovu se na mě podívá. „Do Evropy nemůžeme... všichni si myslí, že za tím stojím já... což je docela vtipný, jelikož já jedinej o tom evidentně nevěděl..." uchechtne se naštvaně. Tiše si povzdechnu. „Tvůj táta už nejspíš ví, že jsme tady... a vrátit se do Státu by byla sebevražda..." dodává. „Máš přeci prostředky, jak se mu ubránit... nemusíme utíkat..." zašeptám. „Věříš každému, kdo je v tomhle domě?" Povytáhne obočí. „Každé uklízečce, každému údržbáři..." „Ani je neznám..." zašeptám. „Ne každý lze podplatit penězi... někdy jsou motivovaní jinými činy, na které já nemám páku..." vysvětlí, jak kdyby mluvil s malým dítětem. Jak kdybych v tomhle byla poprvé. Já však před tátou již nechci utíkat. Nechci to znovu zažívat. „Co teda navrhuješ?" Zašeptám. „Vybrat jen ten nejinternější tým, kterému věříme... a odjet... zavřít se někde bez telefonů, bez spojení s vnějším světem, aby nás nenašli..." „Kam chceš odjet? Daniel nás najde všude..." namítám hned. „Do Kanady..." zašeptá tiše. „Na jak dlouho?" Zachvěje se mi hlas. Na tohle mi však odpověď nezvládne dát a to já moc dobře vím. Z hluboka se dlouze nadechnu a odvracím pohled. Znovu se mi nahrnou slzy do očí a tak se potáhnu za vlasy. Popojdu pomalu k oknu. „Je to jediná varianta, Reo..." „Můžou to být měsíce..." šeptnu. „To můžou..." „Měsíce, kdy nebudu nic vědět o svém synovi... který je v péči manželky muže, který nás do této situace dostal," štěknu. Podívám se Leovi do očí. Srdce mi již tlučí jako zběsilé. „Nic se mu nestane..." „Jak si můžeš být tak jistý? Jak mu mám věřit, po tomhle? Jak ty se ho můžeš neustále zastávat po tom všem, co mé rodině udělal? Co mně udělal?" Přeskočí mi hlas. „Samu zmizel. I na něj je vydaný zatykač..." „Třeba ho už má Daniel..." „To těžko," namítá. „Ten se nenechá jen tak chytit..." dodává. „Nenechám prostě svého syna s takovými lidmi," řeknu rázně. „Je u mé mámy. Bude v bezpečí..." „U tvé mámy alkoholičky, chceš říct..." vyštěknu. „Má kolem sebe dost střízlivých jiných lidí, kteří se o něj postarají... včetně Tatua..." řekne vážně. Zavřu pevně oči a snažím se kontrolovat svůj dech. Tělo se mi začíná mírně třást. Tohle se mi opravdu jen zdá. Měli jsme jet na líbánky. Měli jsme alespoň naši svatbu oslavit bez větších dramat. I když jsme svoji již o něco déle. Uvnitř mě však stále víc pociťuji větší a větší nenávist. Vůči sobě. Vůči Samuelovi. Vůči tátovi. Nesnáším jen pomyšlení na to, že zrovna Daniel musí být označován za mého otce. Nesnáším, že Samuel musí být Leovým milovaným bratrem. Nesnáším, že zrovna já musím být máma. Přála bych si, aby tady byl Ben. Sice by se staral do věcí, do kterých mu nic není, ale třeba by mi alespoň na chvíli v něčem porozuměl. Podpořil mě. Posdílel se mnou společnou nenávist k Samovi.
„Měla by ses jít rozloučit..." řekne Leo rázem. Prudce se na něj podívám. „Rozloučit...?" Hlesnu. „S Nicem..." „Nepotřebuju se s ním loučit..." „Reo," řekne Leo důrazně. Podívám se mu do očí. Je tak moc vážný. „Nejspíš se už nikdy neuvidíte..." zašeptá. „Proč bychom se neměli vidět?" Vypadne ze mě hloupě. Copak mi to teď opravdu nemyslí? Copak jsem už opravdu tak moc mimo? „I pokud tenhle masakr všichni přežijeme ve zdraví... i my i oni... mír právě skončil. Pokud Daniel nebude chtít... zřejmě se už nepotkáte..." snaží se to všechno říkat tak moc opatrně, zní to však tak moc tvrdě. Tak rázně. Ta myšlenka mě tak moc bodá u srdce. Pomyšlení na to, že bych ho mohla ztratit znovu. A tentokrát doopravdy. Navždy.