andREA 2

28

Nádech.
Srdce mi buší tak silně, až ho kompletně přestávám cítit. Funguje stále nebo mi už začíná vypovídat?
Výdech.
Ruce se mi chvějí. Tělo se mi celé třese. Pohled upírám do prázdna před sebe a nevnímám okolní svět. Nevnímám žádná slova, která mým směrem míří. Jsem hluchá. Jsem slepá.
Nádech.
V rozechvělých rukách křečovitě svírám soupis majetku, který mi do ruky vrazil Cole. Soupis majetku, který bude brzy můj.
Krátce přestávám dýchat.
Ten majetek. Je můj.
„Je to potvrzené, je mrtvý," probudí mě až tahle slova. V šoku zvedám pohled ke Colovi. „Kdo?" Hlesnu slabě a konečně dlouze, ale tiše, vydechnu. „Ten právník?" Hlesnu znovu. Auto vyjíždí z bran našeho rodinného sídla a my tak máme již téměř jisté, že se z tohoto pekla dostaneme bez újmy. „Neboj se... o majetek je postaráno..." řekne Leo klidným hlasem. Jak kdyby o něj právě šlo. Soupis majetku si ode mě klidně přebírá. „Dobrá práce, hoši," pochválí je. Já se mu však zmateně zadívám do očí. „Ty jsi o tom věděl...?" Šeptnu tiše. Je mi do breku. Vím ale, že teď rozhodně brečet nebudu. Jsem tak moc v šoku, že ani slzy neví, jak reagovat.
Leo mě poklidně chytá za rozechvělou ruku a pohladí mě palcem po hřbetu. „Napij se... vše ti vysvětlím..." řekne klidně, zatímco mi podává balenou vodu. „Nechci se sakra napít..." zvýším hlas mírně rozčílením. Začíná mi totiž docházet, že o tom věděl celou dobu. A to může znamenat jen jediné. „Proč jsi to udělal?" Zlomí se mi hlas. „Všichni mě kvůli tobě teď nenávidí...!" Vyčtu mu skrz slzy, které se mi nahrnuly do očí. Ruku mu ze sevření vymaním. „A do teď tě jako zahrnovali láskou?" Povytáhne obočí. Zatnu naštvaně zuby. Proč se musí chovat tak arogantně? „Proč jsi to udělal?" Zavrčím znovu, tentokrát naštvaně. Klidně se mi dívá do očí. Nevidím v nich vůbec žádnou emoci. A to mě děsí. Nevím, jestli ho vůbec takového poznávám. On mi ale odpovídá otázkou. A to mě naštve ještě víc. „Chtěla jsi snad, aby tohle všechno patřilo Danielovi?" Zeptá se s poklidem. Nechtěla. Nevěděla jsem to, dokud jsem ten soupis nedržela v ruce. Tehdy jsem pochopila, že to táta získat nesmí. To ale Leovi přiznat nemůžu. Vrtím místo toho hlavou. „Budou mě teď chtít zabít..." zašeptám zoufale. Odvrátím od něj hlavu a znovu se potáhnu za vlasy. Tohle je šílený. Tohle je snad to nejhorší, co se mohlo stát. „Proč by tě měli zabíjet, prosím tě?" Zeptá se nechápavě. „Timotei chtěl kvůli tomu majetku tátu zabít," podívám se mu pomalu do očí. „Věděl jsi o tom?" Zeptám se. „Ne," odpoví klidně. „Byl za mnou před tou schůzí... chtěl po mně, ať do toho jdu s ním... co si myslíš, že teď asi udělají? Půjdou po mně. Jen změní cíl..." „Nemají důvod po tobě jít," namítne však Leo přesvědčeně. „Hádám, že Timovi šlo o majetek. Když tě zabijou, zdědí ho Tomasso, ne oni..." „Ne když zabijí i jeho... pak bude dědit Timotei..." „Kterej není tvůj legální bratr... takže dědit nebude, bude dědit tvá pravá rodina," vysvětluje mi znovu klidně. „Taky nejsem pravá vnučka a evidentně jsem dědit mohla..." namítnu však. „To je něco jiného. Jmenovitě tě uvedl v závěti, proto jsi dědila... můžeš to odkázat komukoli..." dlouze se odmlčí. Tiše si mě chvíli prohlíží. Zřejmě se snaží zjistit, co se mi teď honí hlavou. Může být rád, že do ní nevidí.
Po tváři mi steče první slza. Mám pocit, že se mi právě hroutí celý můj mizerný život. „A co když to nepřijmu?" Zeptám se. Cole s Erickem si mírně vymění pohledy. „Právníka zastřelili, nic není ujednané. Můžu to furt odmítnout..." hlas se mi chvěje, ale i tak zním podivně sebejistě. Leo se dlouze nadechne. Láhev vody vrací na své místo a místo ní z lednice vytahuje malý shot whisky. Podá mi ho. Nevím proč si to od něj přebírám, hloupě ale na něj civím. „Nemůžeš to odmítnout, protože to je už tvoje," pronese Leo klidně. Jen tak, ledabyle. Jak kdyby to nebylo nic k řešení. „Jak jako je to moje? Právník přece nemohl nic stihnout vyřešit, nem-" „Ten kluk nebyl tvůj právník, Reo," skočí mi do řeči. Jak kdyby se celé pravdě snažil vyhnout, zároveň by ale nejraději měl celou tuhle situaci už za sebou. „Mohl bys to, prosím tě, trošku rozvinout?" Zeptám se naštvaně. „Bylo jasné, že to nejspíš dopadne nějak tak jak to dopadlo... proto tvůj pravý právník šel za notářem chvíli před tím, než celé sezení začalo... jakmile notář vstoupil do místnosti, už jsi byla vlastníkem..." snaží se mluvit srozumitelně. Já mám ale pocit, že na mě mluví čínsky. Mám pocit, že špatně sním. Notář opravdu přišel později. Sám říkal, že něco projednával s právníky. Vše mi vysvětloval. „Bylo ti jasné, že to takhle dopadne...?" Mírně zvýším hlas. „Poslal jsi tam se mnou falešného právníka, nevinného chlápka, aby tam šel umřít?!" Zděsím se. Modlím se jen, aby tohle nebyla pravda. „Je to trošku komplikovanější..." „Jak tohle může být komplikovanější, Leonarde, poslal jsi tam toho chlápka na smrt, ano nebo ne?!" Zařvu na něj. Leo se znovu z hluboka nadechne. Dívá se mi celou dobu do očí. Nemusí odpovídat, abych znala odpověď. „Zastavte," vyštěknu a hned se natáhnu ke dveřím. Erick mi však ruku od kliky prudce odtáhne. „Tady zastavit nemůžeme... pronásledují nás média..." vysvětlí mi. „Fajn... tak ať se jen podívají, jak skvělý máme s Leonerdem vztah," štěknu rozčíleně a probodávám Lea pohledem. „Zasloužil si to," řekne však Leo klidně. „Jak můžeš do hajzlu o někom říct, že si zasloužil umřít?!" Křiknu nevěřícně. „Byl to jeden z nich," odpoví mi rázněji. „Chtěla jsi snad pro něj příjemnější trest?" Zeptá se naštvaně už i on. Já se ale nechytám. Vůbec nechápu, o čem mluví. „Jeden z nich? Nechápu," štěknu na něj. Leo jen krátce sklopí pohled k mým rukám. Hned se mi znovu podívá do očí. Stále mi nedochází, co se mi snaží naznačit. „Můžeš být prosím tě konkrétní?" Odseknu netrpělivě. „Byl jeden z těch pěti," odpoví jen. Zatajím dech. Slzy se mi znovu hrnou do očí. Ta představa mě teď děsí. „Poslal jsi mě tam... s jedním... z..." hlas se mi láme. Ani to nedokážu vyslovit. Vztek střídá zoufalství smíšené se strachem, který znovu přebíjí vztek. Krátce zalapám po dechu a nakonec se nevěřícně chytám za pusu. Slzy mi již stékají po tvářích. Shot whisky, který jsem do teď držela v zatnuté pěsti, pouštím slabě na zem. Zahledím se do prázdna. Vnímám, že na mě Leo mluví. Nevím ale, co říká. Cítím jen, jak mi stékají slzy po tvářích. Vnímám jen, že mě donutil jít na tu šarádu s mužem, kvůli kterému jsem tak trpěla. S mužem, který dost možná může být Tomassův otec. Nechal mě vedle něj sedět. Nechal mě se s ním bavit. Tělo se mi silně třese. Oči pevně zavírám a hlavu zabořím do dlaní. Už to nemohlo být horší. Tahle noční můra je až moc intenzivní. Až moc reálná.
Pocítím jeho dotek na mém rameni, proto se od něj urychleně odtáhnu. Probodnu ho hned pohledem. „Nesahej na mě," syknu k němu nenávistně. Slzy si z tváří setřu, i když se hned na nich objeví nové. „Nepatřím ti... nemáš právo za mě takto rozhodovat," zašeptám ublíženě. „Bylo to nejlepší řešení..." zašeptá nazpátek. „Nejlepší možná pro tebe... zeptal ses ale, co chci já?" „Sama jsi řekla, že nechceš, aby to patřilo Danielovi. Nebo bys byla radši, abys teď s Timoteiem plánovala, jak ho zabít?" Vyjede mírně už i on. Zavrtím naštvaně hlavou. Štve mě, že tohle řešíme zrovna v autě. Štve mě, že před tím nemám kam utéct. „Měl jsi mi o tom aspoň říct..." šeptnu. Leo mě však chytá za ruce. „Kdybys o tom věděla, tehdy bych riskoval tvůj život... když něco dělám za tvými zády, musíš mi věřit, že je to pro tebe tak nejlepší..." dívá se mi hluboko do očí. Já však stále vrtím hlavou. Odmítám to přijmout. „Reo... promiň..." řekne vážně. Lítost v jeho očích ale nevidím. „Ale klidně bych to udělal znovu... časem to pochopíš..." zašeptá. Palcem mě po hřbetu ruky pohladí. Jemňounce, láskyplně. „Udělal jsi to pro sebe?" Hlesnu nakonec. „Cože?" Zeptá se nechápavě. „Když se vezmeme... bude to i tvé..." zašeptám. Vrtí hned hlavou. „Klidně sepíšeme předmanželskou smlouvu... pomůžu ti s tím, jak budeš potřebovat, jestli budeš chtít... ale zůstane to jen tobě..." „To říkáš teď... ale po svatbě se budeš chovat jinak..." zašeptám. Auto pomalu zastavuje a já si všímám, že už jsme na letišti, kousek od našeho letadla. „Brýle..." natáhnu ruku k Erickovi, ani se na něj ale nepodívám. „Reo..." začne Leo znovu, já ale zavrtím hlavou. Erick mi do ruky podává sluneční brýle. Krátce se na něj podívám a přikývnu. Rychle si brýle nasadím a vlasy poupravím. Z hluboka se dlouze nadechnu. Před těmi blbými foťáky neukážeš svou slabost, Reo. Světu ji nikdy ukázat nesmíš. A tak když vystupuji z auta a zamířím sebevědomým krokem přímo k letadlu, se pro sebe i mírně pousměju. V očích ale ze všech sil zadržuji slzy.