andREA 2

16

Jsem to zase já, Time.
Přesně tahle věta se mi honila hlavou celou tu dobu, co jsem byla v bezvědomí. Už je to víc jak týden a já na to pořád musím myslet. Je vůbec možné, abych na něco takového v bezvědomí myslela? V hlavě jsem měla vždy prázdno, když k něčemu takovému došlo. Pokaždé, když jsem omdlela, bylo to jako vteřina. Cítila jsem se příjemně, po těle mě vždy hřálo příjemné teplo, nechtělo se mi probouzet. Nemyslela jsem na nic. Jako kdybych mrkla a proběhla jen chvíle. Tentokrát ale ne. Cítila jsem chlad. Možná proto, že jsem omdlela a spadla přímo do bazénu. Od Evanse teď neustále slyším připomínky, že tady aspoň vidím, jak důležité je, že je stále někdo se mnou. Kdyby tam nebyl, utopila bych se. Kdyby mi ale nedal facku, možná bych ani neomdlela. To on ale slyšet nechce. Prý jsem si ji zasloužila. To už posuzovat nehodlám.
I tak ale neustále myslím na tu větu. Proč první, na koho myslím, je zrovna Tim? Proč mám takovou touhu ho teď obejmout? Vrátit všechno zase zpátky.
„Tys zmáčkla svůj prsten?" Vytrhne mě však z myšlenek naštvaný Evansův hlas. Silně mě chytá za ruku, dost opatrně však na to, aby mi z ní nevytrhl zavedenou kanylu. Na kapačkách jsem teď každý den. „Hej..." vytrhnu mu ruku. On mě však hned probodne pohledem. „Zbláznila ses?" Sykne rozčíleně. „Divíš se mi? Je to poslední možnost..." „Leo nemá na ty tvoje hlouposti teď čas. Tak přestaň už blbnout," sykne naštvaně. „Už přistál na letišti," ozve se však za námi Erick. Prudce se na něj otočím a nadějně se mu podívám do očí. Mírně se pousměje a přikývne. Evans jen rozhodí rukama. „Skvělý..." utrousí tiše. Hned ho probodnu pohledem. „Měl bys ji tady radši zpátky?" Zeptám se ublíženě. Evans nad mou otázkou mírně svraští obočí. „Cože? Koho?" „Claru," odpovím hned. Zmateně se na mě podívá. „Proč do tohodle taháš sakra Claru?" „Protože mi přijde, že ses k ní vždycky choval hezky a uctivě. A na mě jenom křičíš a nadáváš mi. Byla o tolik lepší než já?" Ptám se upřímně. Mezi námi zavládne dlouhé ticho. Dívá se mi do očí, nic ale neříká. Ani to, že mě má rád nebo že nemá. Ani to, že to co říkám, je naprostá blbost. Mým bláznivým teoriím nechává volný průchod a to je možná o to horší. „Evan se vždycky chová jako idiot k těm, na kterých mu záleží..." ozve se však Erick najednou. „Nemáš teď náhodou pauzu?" Štěkne po něm Evans okamžitě. Hned ho sjede přísným pohledem. „Přijede boss... nikdo z nás ji nemá," odpoví mu však Erick klidně. Nad tím si Evans hned znovu povzdechne. Následuje další trapné ticho, tentokrát však mnohem kratší. Přeruší ho totiž Samuel, který se zpoza rohu z ničeho nic přiřítí. Z obočí mu stéká proužek krve. Ret má rozseklý. „Přijel ti manžel," štěkne po mně krátce a hned zase mizí v chodbě. Nad jeho slovy zpozorním. Rychle si z ruky vytrhávám kanylu a prudce se zvedám. Rychlým krokem zamířím ke dveřím. „Reo," slyším za sebou protestovat Evanse. Čím více se blížím ke dveřím, tím více lidí z ochranky kolem sebe pozoruji. To musí opravdu znamenat jen jedno. Jeden z mužů mi dveře otvírá. A já ho zahlédnu. Po takové době. Telefonuje, zároveň však druhou rukou cosi předává jednomu ze svých mužů. Je mi jedno, že má teď svých starostí dost. Chci být alespoň na chvíli sobecká. Proto rychle k autu schody scházím a rychle k němu dobíhám. Otočí se snad ve stejnou chvíli, kdy ho mé ruce pevně vtáhnou do objetí. Hlavu mu silně zabořím do hrudě. Lekl se mě. Hned ale cítím, jak mě volnou rukou objímá. Do telefonu mluví rusky. Nerozumím mu ani slovo. Proto k němu zvedám pohled. Podívá se mi do očí, usměje se a krátce mě políbí na čelo před tím, než opět něco začne štěkat tím nesrozumitelným jazykem. Krátce zaváhám, zda ho přeci jen nemám nechat ten rozhovor dokončit v soukromí. Jakoby to ze mě vycítil, chytá mě pevně za ruku. Hned mě po ní pohladí palcem. Zatímco z jeho doteku cítím lásku, z jeho hlasu cítím nenávist. Rozčílený pohled raději upírá někam za mě a já mám tak alespoň šanci si ho pořádně prohlédnout. U lokte mu přibyla nová jizva. Vypadá starší, ale s jistotou vím, že tam nebyla. Je ošklivá. Tuhle bych si zapamatovala. Než si však stíhám povšimnout dalších nových šrámů, které určitě na sobě má, hovor pokládá. Hned se na mě zářivě usmívá, objímá mě a vyzvedne mě nadšeně do vzduchu. Leknutím mírně vykviknu. Nad tím se zasměje. „Fakt jsi o něco těžší," ušklíbne se. Pokládá mě znovu na zem a dlouze mě políbí. Zavírám oči. Snažím si zapamatovat každý dotek jeho rtů na těch mých. Snažím se užít si tuhle chvíli. Čím víc se do ní však vžívám, tím kratší mi přijde. „Ahoj zlato..." zašeptá mi na rty nakonec. „Chyběls mi," vyčtu mu hned. Mírně několikrát přikývne. „Já vím," zašeptá. Odtáhne se ode mě a něco znovu předá chlápkovi vedle nás. „Zanes mi to do kanclu," řekne mu klidně. Následně se se mnou pomalinku vydá ke dveřím. „Jak se cítíš?" Zeptá se mě. „Super," usměju se na něj. Jakoby všechno rázem odeznělo. Leo to hned pochopí, krátce se nad tím zasměje. „Pořád je drzá, dle mého je v pohodě," ušklíbne se Evans od dveří. Krátce se s Leem pozdraví. „Pomoz chlapům s věcma... a... nechte nás teď o samotě..." řekne mu Leo bez jakýkoliv dalších poznámek či bližšího zdravení. Evans jen poklidně přikývne. „A dones nám dvakrát melounové mojito... nealko..." rozkáže k němu nakonec, rychle mě však již tahá domem a míří se mnou směrem k terase. Šťastně se zasměju. Mám pocit, že sním. „Melounové mojito?" Usměju se na něj. „Jo... máš ho teď ráda, ne?" „Jo... jak to víš?" Povytáhnu obočí. To už spolu ale vycházíme na terasu. Jeho ruku pouštím a zamířím hned do stínu do altánku. Leo se nad mou otázkou jen usměje. „Jak to víš?" Zopakuju svou otázku a posadím se. On se ale jen usmívá. Rychle se proto porozhlédnu po kamerách. Jsou tady přece všude. „Takže jsi mě šmíroval?" Uchechtnu se mírně. Leovi začne nahlas zvonit telefon. „Jen někdy," pousměje se. Jeho výraz zvážní, jakmile se na displej telefonu podívá. Hovor hned odmítá a veškerá oznámení si ihned ztlumí. „Teče ti krev..." řekne však hned. Telefon odkládá na stůl a chytá mě za ruku, ve které ještě před chvílí byla zavedená kanyla. Hned mi ránu mírně stlačí, i když se nejedná o nic vážného. Sám má ale klouby na ruce dodřené do krve. Čerstvě. „Mluvil jsi se Samem, viď?" Hlesnu tiše, zatímco stále sleduji jeho prsty, které mi stírají malý proužek krve z ruky. „Hmm," přitaká jen klidně. „Řekl ti... o..." „Už jsem to věděl," odpoví klidně. Zvednu k němu hned pohled, on však ten svůj stále upírá na mou ruku. „Evans?" Šeptnu. Tentokrát mi pohlédne do očí. Přikývne. Hned uhýbá pohledem. Upře ho do dáli na moře. „Nic... mi k tomu neřekneš...?" Povytáhnu obočí. „A neměla bys spíš ty?" Povytáhne krátce obočí, krátce se na mě podívá, hned ale pohled znovu stáčí na moře. Jemný vánek mu mírně pročeše vlasy. Konečky vlasů se mu mírně vlní. Jestli to nechá odrůst ještě chvíli, začnou se mu tvořit kudrny. „Evans mi řekl, že si za to můžu sám..." zašeptá. Z hluboka se nadechnu. Nevím, co se v takových chvílích říká. Měla bych se omluvit? I když toho nelituju? „Co tvá jizva?" Změní rázem téma. „Můžu se podívat?" Podívá se na mě. Smutně se pousměju. „Máš na výběr z tisíce... kterou máš na mysli?" Ušklíbnu se krátce. Leo nade mnou však jen krátce pokroutí hlavou. Chytne mě jemně za bradu a otočí si mou hlavu tak, aby na jizvu nad uchem viděl. Včera mi měnili stehy. Lepší se to, ale pomalu. Leo mi z jizvy opatrně odhrne vlasy a důkladně si ji prohlíží. Já se zatím upřeně dívám do země. „Asi ti zůstane..." šeptne. „Je skoro celá ve vlasech... takže v pohodě..." odpovím. Podívám se mu hned do očí. „Vypadáš klidněji než Ben..." „On to taky schytal mnohem hůř..." „Jo... ale pro něj ta kulka nebyla." Z hluboka se nadechne a prohrábne si vlasy. „Už víš, kdo je podplatil?" Zeptám se. Leo se mi jen tiše dívá do očí. Nevypadá, že by mi chtěl odpovědět. To znamená, že ví, kdo to byl. „Byl to táta?" Zeptám se. V tu chvíli však tiše přichází mladá dívka a na stůl nám pokládá dvě sklenice melounového mojita. Stydlivě se pousměje a uctivě se nám pokloní. Leo celou tu dobu mlčí. Vítr mu pročesává vlasy a háže s nimi do strany. Obočí má mírně svraštělé. Přemýšlí. „Tvůj táta to nebyl..." řekne hned, jakmile dívka odchází. „Ani Tim. Nikdo z tvé rodiny..." natáhne se pro mojito a podá mi ho. Hned si z něj brčkem usrknu. Mňam. Tohle bych mohla pít pořád. „Kdy budeš vědět pohlaví našeho dítěte?" Změní téma znovu. Nad tím se zamračím. „Už ho vím. Proč mi neodpovíš na mou otázku?" Opáčím podezíravě. „Nemůžeme prostě... na chvíli řešit hezké věci? Budeme mít dítě, budeme se brát... pojďme na chvíli řešit jen nás dva..." chytne mě jemně za ruku. Nad tím se zamračím ještě víc. „Co se děje, Leo?" Odkládám mojito na stůl. „Takhle se normálně nechováš..." dodám. Podívá se mi do očí. Zase mlčí. „Musím přece vědět, co se venku děje..." přesvědčuju ho. „Už na začátku jsem ti říkal, že ti nemůžu a nebudu říkat všechno..." „Nechci vědět všechno. Detaily si nech, nechci vědět do koho všeho jsi zabodl nůž. Venku se ale něco děje. Vím to, vidím, jak si tady chlapi šuškají... jak mám bránit život našeho dítěte, když ani nevím, o co jde nebo na koho si dát pozor? Nejsem přece úplně hloupá..." „To ani nikdo neříká," pohladí mě po ruce palcem. Druhou rukou si prohrábne vlasy a krátce se za ně potáhne. Znovu se krátce zadívá na moře. Mohla bych se na Lea dívat hodiny. Má kousek od čtyřicítky, ale vypadá na třicet. Čím je starší, tím víc na něm můžu oči nechat. Trochu mě štve, že na něm ten věk není vidět. Já si totiž připadám, jak kdyby mi táhlo na padesát. Z hluboka se nadechnu a nakonec si tiše povzdechnu. Ruku mu ze sevření vymaním. „Bude to kluk..." šeptnu, sama se na moře zadívám. Leo se však na mě hned podívá a usměje se. „Říkal jsem to," ušklíbne se. Pomalu přikývnu. „I Tom chtěl bráchu..." šeptnu. „Přemýšlela jsi už nad jménem?" Zeptá se. Mírně se pousměju. „Ben mi říkal, že je u vás tradice dávat dvě jména... s tím druhým si moc nevím rady, když dáváte havajské..." zazubím se. „Makoa. Můj syn bude Makoa..." řekne sebejistě. Nad tím překvapeně povytáhnu obočí. „Znamená to něco jako... statečný a silný muž..." „Jakého jiného syna bys taky mohl mít..." usměju se. Podívá se mi spokojeně do očí. „To mu budeme říkat Mako? Jako tvému tátovi?" Povytáhnu pobaveně obočí. „Nad tím jsem nepřemýšlel..." zasměje se mírně. „Aulelio že nepřemýšlí?" Hraju překvapenou. On se však doopravdy překvapeně zarazí. „Jak jsi mi to řekla?" „Aulelio... je to snad tvé jméno ne?" Ušklíbnu se. „Jo, ale... neříkej mi tak..." zvážní mírně. „Proč? Samuel ti tak říká..." „Je divný, když mi tak říkáš ty... to je jak kdybych ti řekl Andreo..." Po jeho slovech se dlouze odmlčím. V tomhle vidím teda velký rozdíl. „Rozdíl je v tom, že... já se tak už nejmenuju..." šeptnu. Hned sklopím pohled do země. Kousnu se nervózně do rtu. „Viděl jsem, jak se jmenuješ na Instagramu... reandrea..." zmíní se hned. „Sebastian Makoa Kalua..." zašeptám však. Volím Leovu taktiku a měním rychle téma. Podívám se mu pomalinku do očí. „Libí se ti to?" Zeptám se. „Takže Sebastian?" Usměje se. Několikrát krátce přikývnu. Mírně se ke mně nakloní a jemně mě políbí na rty. Zajede mi mírně rukou do vlasů. „Au," odtáhnu se hned prudce, jakmile se dotkne mých stehů. „Promiň..." chytne mě hned omluvně za ruku. „Musím si na to dát pozor..." šeptne. Smutně se pousměju. Zadívám se dlouze do země. „Za pár dní odletíme domů..." šeptne Leo z ničeho nic. Hned k němu zvednu pohled. „Udělají ti ještě pár kontrolních testů... a když se budeš cítit dobře, poletíme... a bude to zase jako dřív..." slíbí šeptem. „Takže jsi dokázal ten tátův mediální útok zastavit...?" Šeptnu. Pomalu se z hluboka nadechne. „Zastínily to jiné problémy..." šeptne. „Jaké?" Ptám se. Leo však znovu odvrátí pohled na moře. „Jaké, Leo?" Trvám si na svém přísně. „Je toho víc..." „Nikam nespěchám," opáčím. Leo se mi znovu podívá do očí. Mírně se pousměje. Ten jeho věčný klid mě tak vytáčí. „V Itálii nějaká osoba poskytla rozhovor... dost detailní... tvrdí, že je z druhého dovozu do Státu a popisuje tam všechno ohledně únosu, výchovy, jak to teď ve Státě chodí... prostě všechno..." šeptne. To vysvětluje, proč naléhavě odletěl do Itálie a proč se tak dlouho neozýval. Tohle zní jako něco, co rozhodně může být problém. „V rozhovoru také zmínila, že asi nejznámějšími oběťmi tohoto únosu... jste vy s Timem. A toho se chytli zase američtí novináři..." „Jak jako chytli?" Ptám se hned. Srdce mi silně buší nervozitou. Bojím se, co z toho může vzniknout. „Začali pátrat po vašich pravých rodinách..." „Jsou naši v pořádku?" Vyhrknu. Leo hned přikývne. „Mluvil jsem s nimi... ví, že nesmí nic prozradit... znají rizika..." „Leo, oni budou mluvit. Když se jich někdo zeptá, budou chtít za mě bojovat. Jsou v tom hrozně naivní... hlavně máma..." hlesnu vyděšeně. Nechci si ani představit, co by se mohlo stát, kdyby se táta dozvěděl, že proti němu bojují. Bojím se, že by neznal hranice. „Byl jsem za tvým bratrem... slíbil, že na to dohlédne..."
„Kterej?" „Blaine..." šeptne. Trošku mě zabodá u srdce, když pomyslím na to, že se s ním Leo viděl. A já u toho nebyla. Hlasitě si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. „Takže o mně média nic nezjistili..." ujistím se radši. „O tobě ne..." šeptne znovu. Povytáhnu hned obočí a překvapeně se na něj podívám. „Tim?" Ptám se. Hned přikývne. „Píšou tam o něm jako o ztraceném synovi vlivné právnické rodiny... jeho rodiče jsou dost velká zvířata..." „Jo... když jsme se dostali do Státu, někdy si i stěžoval, že... je zvyklý na jiné zacházení..." uchechtnu se mírně. Rychle z toho ale vyrostl. Zvykl si. Stal se pokornějším. Alespoň na chvíli. „Znáš jeho pravé jméno?" Zeptám se. „Timothé Leo Reumond, narozen v Seattlu, ve stejný den jako ty. Má sestru, se kterou se ale nikdy nesetkal..." odpoví jako básničku. Nejspíš si o něm již něco zjišťoval. A studoval ho. Já se ale mírně tiše zasměju. „Bavíš se?" Uchechtne se mírně. „Můj fejkovej brácha se doopravdy jmenuje stejně, jako můj budoucí manžel..." ušklíbnu se mírně. Pomalinku Lea obejmu kolem krku. „Možná proto mě tak nesnáší," podívá se mi do očí. Zavrtím hned hlavou. Jednou rukou mu zajíždím do vlasů a přitáhnu si ho mírně k sobě. „Nesnáší tě, protože jsi lepší než on..." zašeptám mu na rty. Krátce mě políbí, hned se mi ale na rtech usměje. Pomalinku mu rukama sjíždím po hrudi dolů. Nakonec si hlavu opírám o jeho rameno a objímám ho. Zavírám oči. „Uděláme si pak fotku?" Zašeptám prosebně. „Fotku?" Podiví se. Pomalinku přikývnu. „Chci si tebou ozdobit Instagram..." zašeptám s úsměvem. Tiše se zasměje a pohladí mě po zádech. „Po tom, cos tam nahrála naposled, to bude docela skok..." zašeptá. Mírně se zamračím a odtáhnu se. Podívám se na něj. „Ty jsi to viděl?" Podivím se. Tentokrát se zasměje nahlas. „Půlka světa to viděla, zlato..." ušklíbne se. Nad tím se zamračím ještě víc. Nabručeně se podívám do země. Určitě teď musím vypadat jako Tom, když mu zeslabím televizi. „Ben má za týden narozeniny... víš to?" Zeptá se mě však Leo znenadání. Nad tím hned vykulím oči. „Nevím...! Nic pro něj nemám..." zděsím se. „Nemá rád dárky, nic mu ani nesháněj..." „Proč?" „Nevím... je divnej," ušklíbne se. Nad tím se mírně pousměju. Leo se na mě dlouze s úsměvem zadívá. Ani nemrkne. „Co?" Usměju se nervózně. „Otoč se..." řekne a hned si mě k sobě otáčí zády. Mírně leknutím vykviknu, hned se ale zasměju. Opatrně si mě za boky přitáhne k sobě. Hned se mu opřu zády o hruď. Leo se však natáhne pro telefon. „Co to děláš...?" „Chtěla jsi fotku..." „Teď ne... vypadám hrozně," zakryju si rychle tvář.  Leo mi však ruce hned odtáhne. „Nezažil jsem jedinej moment, kdy by ti to neslušelo..." zašeptá. Mírně hlavu zakloním a podívám se mu hluboko do očí. Zamyslím se. „A co ta fotka na Instagramu...?" „Tam kde se vysmíváš smrti do tváře? Tam jsi nádherná..." šeptne znovu. „Hmm... tak co třeba... v Inku... pokrytá celá krví, když jsem tě bodla do ramene..." šeptnu nazpátek. Zatajím krátce dech. Leo se ale zářivě usměje a odhrne mi pramen vlasů z tváře. „Tam jsem se rozhodl, že jednou budeš mou ženou..." šeptne.