andREA 2

14

Ozve se klepání na dveře. A i když jsem jen v kalhotkách a podprsenku mám bůh ví kde, ke dveřím se otočím. Tom by totiž určitě neklepal. Tím si jsem jistá. „Dále," řeknu klidným hlasem. Nesnažím se ani zakrýt. Ben vstupuje do dveří a hned jak mě zahlédne, se otočí zády. „Bože... proč mě zveš dál, když jsi nahá?" Ptá se naštvaně. Mírně se pousměju. „Už jsi mě viděl nahou tolikrát..." ušklíbnu se mírně. Pomalinku vykročím k šatně, abych si tedy našla něco na sebe. „Na operačním stole...! To je rozdíl...!" Křikne za mnou. Slyším, jak zavírá dveře. „A v čem?" Křiknu za ním já. Nakonec se natáhnu pro jedno z Leových trik. Jsou mi volnější a delší. Zakryjí všechno, co je potřeba. A on sem stejně v nejbližší době nejspíš nezavítá. „Ve všem... tam do tebe řežu..." řekne, jakmile se vracím. Mírně mě pohledem sjíždí. „Už do mě řezali i mimo operační stůl... rozdíl v tom nevidím..." ušklíbnu se a posadím se na postel. Nad mou poznámkou se mírně zamračí. „Co potřebuješ?" Povytáhnu obočí. Váhavě se porozhlédne po místnosti. „Steph je s Tomem v bazéně... a já nechtěl, ať jsi pořád sama..." dojde pomalu k pohovce opodál a posadí se. „Je mi fajn, když jsem sama..." „To nalhávej někomu jinýmu..." uchechtne se mírně. Znovu se po ložnici porozhlédne. „Pěkně to má tady ten brácha zařízený..." šeptne si a uznale pokývne. „Ještě jsi tu nebyl?" Povytáhnu obočí. Zavrtí hlavou. „Nevěděl jsem, že má ostrov i tady..." „I tady? Takže jich má víc?" Podivím se. Ben se mi podívá do očí a uchechtne se. „Milá zlatá, víš vůbec, koho si bereš?" Zasměje se. „Beru si Lea, ne jeho peníze..." „To je taky jeden z důvodů, proč mu tě všichni schvalují..." řekne upřímně. Nad tím se mírně zamračím já. Sklopím krátce pohled. Nervózně si pohraju s lemem trika. „Mluvil jsi s ním?" Zeptám se tiše. „Jo... ptal se na tebe... jak se... vám oboum daří..." periferně vidím, jak mírně kývne k mému již mírně vystouplému bříšku. Před pár dny mě Ben nadšeně přivítal do čtvrtého měsíce těhotenství. Připadá mi, že je z toho víc nadšený než já. „Už jsme tady několik týdnů... a pořád se neukázal..." postěžuju si. „Kdyby mohl, byl by tady s váma... to přece víš..." „Tomovi jsem to musela říct sama," podívám se Benovi do očí. „To, že jsem těhotná..." „Jo... já vím, mele o svém budoucím bráškovi každou chvíli," ušklíbne se. Nad tím mírně pokroutím hlavou. „Ani on nebere v potaz, že by to mohla být holka," rozhodím mírně rukama. Ben se ušklíbne. „Má rozum..." zasměje se. Hned ho probodnu pohledem. Jemně se po bříšku pohladím. „Přála bych si holčičku..." šeptnu. „Holku do tohoto světa? Prožila sis sama snad málo?" Povytáhne překvapeně obočí. „Byla by to tvrďačka... po mámě..." usměju se. „Nebo po tátovi. Upřímně jsem zvědavej na to, jakej mix z vás dvou nakonec vyleze..." uchechtne se. Mírně se pousměju. „Doufám, že bude upřímná po mně..." „A já doufám, že bude klidnej po Leovi," usměje se Ben na mě. Pousměju se nazpátek. „Můžu se na něco zeptat...? Je to ale... mimo téma... nebo alespoň částečně," podívám se mu znovu do očí. Ben pomalu přikývne. „Vy máte všichni v rodině dvě křestní jména?" Povytáhnu obočí. Ben znovu jen přikývne. „Jo... ty máš snad jen jedno?" Podiví se. „Jo... prostě jen... Andrea..." „To není moc obvyklé, mít jedno jméno..." „Proč ne? U nás v rodině to tak měl vždy každý... ať už u Rogers nebo u Baiamonte... vždy jen jedno..." „U nás v rodině se tradičně dávají dvě. A předpokládám, že u tvého syna budou chtít to samé..." „Proč? Je to divný..." zamračím se mírně. „Co je na tom divnýho?" Zasměje se mírně. „Druhým jménem ti většinou říkají jen nejbližší... nebo... když je něco důvěrné, intimnější..." vysvětlí. Nad tím mírně přikývnu. „Jo... všimla jsem si, že Sam Leovi říká Aulelio... ale je to divný... Leonardo Aulelio Kalua..." zašeptám si jeho jméno. Ben se jen tiše uchechtne. „Jaké je vlastně tvoje?" Povytáhnu obočí. „To je tajný," zazubí se. „Šla jsem ti za svědka..." namítnu. Hned si odfrkne. „Nalu," řekne však hned. „Co?" „Nalu," zopakuje. „To je jméno?" Povytáhnu obočí. „Jo... havajské..." šeptne. „Nalu Kalua... to je celkem jazykolam..." pousměju se. Ben ale zavrtí hlavou. „Jazykolam má táta," uchechtne se. „Makaio Maluokeakua Kalua," ušklíbne se na mě. „Už chápu, proč mu všichni říkají Makko," opáčím hned. Ben se nad tím jen tiše zasměje. „Hele nechceš se... obléknout trošku víc? Docela bych to ocenil..." řekne však najednou. To mě mírně překvapí. „Proč?" Ptám se hloupě. Ben se mírně zasměje. Teprve po chvíli pochopí, že se ptám vážně. A tak si mírně odkašle a poposedne si. „Máme spolu... nějakou minulost... a jsem šťastně ženatej..." rozhodí rukama, jak kdyby to mělo být jasné. „Tehdy jsi mě přece odmítl..." „Už tehdy jsi chodila s mým bratrem..." ukáže na mě přísně. „Byla jsem mimo... nemyslela jsem to s tebou vážně..." „Aha, tak dík. Ještěže jsi mi to neřekla tehdy, když jsem ti držel skalpel u krku," ušklíbne se mírně, hned ale odvrací pohled. Chvíli je mezi námi ticho. Dlouhé ticho. Ani jeden se neodvážíme cokoliv říct. Ben to ale poruší. „Myslím to vážně, běž se oblíct. Ty bradavky vidím až sem..." řekne nervózně. Nad tím se mírně usměju. „Nemusíš tady být... já se tě o to neprosila..." odpovím klidně. Z postele se zvedám a poklidným krokem zamířím k terase. Neobléknu se. Proč bych měla? Takhle mi je fajn. „Někdy jsi k ostatním pěkně hnusná, víš to?" Vyčte mi. „Jsem jen upřímná," odpovím klidně. Otvírám dveře na terasu a pomalinku na ni vkročím. Hned si ale obouvám pantofle. Terasa je tak rozpálená, div bych si o ni nespálila chodidla. Nejradši bych si teď sedla do lehátka, popíjela nějaký koktejl a zapálila si. Tak moc ráda bych si zapálila. Dokonce jsem si nechala sehnat pár cigaret. Občas si k nim přičichnu, abych alespoň takhle měla pocit, že do sebe nějakou dávku nikotinu dostávám. I když vím, že tak do sebe nedostávám vůbec nic. „Je ti opravdu svět tak moc ukradenej nebo to jen předstíráš?" Ozve se mi za zády. Mírně protočím očima. Trochu jsem doufala, že odejde. „Nevím, co tím myslíš..." odpovím nepřítomně. „Chováš se, jak kdyby ti bylo jedno, jestli ublížíš lidem kolem sebe..." dojde za mnou k zábradlí. Pomalu se o něj opře zády a na mě se podívá. Já se však stále dívám před sebe. „Ublížili mi už tolikrát... proč bych na ně měla brát ohledy?" Povytáhnu obočí. Pomalu se mu podívám do očí. „Jsou lidi, kteří to s tebou myslí dobře..." „I tací mi ublížili," namítnu. „A co Leo? I jemu bys ublížila?" „On neměl problém ublížit mně..." šeptnu. „Co to je kurva za přístup?" Zamračí se naštvaně. „Nechci mu ublížit, stejně tak, jako on nechtěl ublížit mně. Ale udělal to. A stejně tak to pravděpodobně jednou udělám já. Ne proto, že bych chtěla... je tak těžký to pochopit?" „Máš hrozně divnej přístup k životu," zabrble si pro sebe a založí si ruce na prsou. Nad tím ledabyle pokrčím rameny. „Běž pryč... nechci se pohádat..." odvracím znovu pohled. „Proč bychom se měli pohádat?" „Protože mě začínáš štvát. A jako těhotná ženská neručím za následky svého nahodilého chování..." řeknu vážně. Opravdu totiž cítím, že začínám mít bojovou náladu. A takovou mě zažít rozhodně není žádná výhra. Ben nad tím hned povytáhne obočí. Tiše si povzdechnu, od zábradlí se mírně odstrčím a hned zamířím zpátky dovnitř. Opravdu chci být sama. Jakmile se však k Benovi otáčím zády, ucítím dvě ostré rány, které mě posílají tvrdě k zemi. Krátce pocítím ostrou bolest nad uchem a na pravé straně žeber, i ta ale ihned odezní. Před očima se mi zatemní a já chvíli nedokážu vnímat nic. Nic necítím. Jen strach a zmatení. Přestávám chápat, kde jsem. Tohle ale netrvá moc dlouho. Po chvíli totiž cítím tepající ostrou bolest na hlavě. Teprve později se přidává i bolest žeber. V uších mi začne hlasitě pískat. Začínám cítit i teplou vyhřátou dlažbu pod sebou. Pomalinku začínám cítit všechno, až moc. Víc, než bych chtěla.
Několikrát zamrkám, tma pomalu ustupuje a já rozmazaně vidím ten zmatek kolem sebe. Někoho stojícího se zbraní u zábradlí, střílejícího do džungle před námi. Někoho dobíhajícího k němu. Někoho, kdo leží vedle mě na zemi a chytá mě za ruku. Potáhne mě rychle zpátky do ložnice, sám se ale drží při zemi a klopýtá. A tak se opatrně s námahou zvedám. Nevím vlastně, co se děje ani jak se dostávám do ložnice. Najednou ale sedím na jednom z křesel. Rozpoznávám před sebou mluvícího Bena, co ale říká, netuším. Pískání v uších nepřestává. Několikrát pevně zavřu oči. Z hluboka se nadechnu, hned ale ucítím pichlavou bolest na žebrech. Znovu se na Bena podívám. Tentokrát už ho vidím dost jasně. Tričko má nasáklé krví. Úplně stejně tak má krev i na prstech jedné ruky. Pomalu mi začíná docházet, co se stalo. Podívám se rychle na místo, odkud na žebrech cítím bolest. Tričko mám roztržené, krvavé. Jakmile ho z rány odhrnu, zahlédnu chybějící kus kůže. A uprostřed rány odhalené žebro. Okamžitě se mi zvedá žaludek. Pohled rychle odvrátím a chytám se za pusu. Snažím se nezvracet, jde to ale fakt těžko. Někdo mě chytá za tváře a otáčí si mou hlavu k sobě. Leknu se. A tím leknutím zapomínám na veškerou nevolnost. Ben mi opět něco říká. A já ho stále neslyším. „Neslyším tě..." řeknu, tedy alespoň myslím. Neslyším se říkat vůbec nic. Ben se ihned porozhlédne po místnosti. Jakmile se ke mně otočí zády, všímám si střelné rány v jeho rameni. Dost to krvácí. Je na tom o dost hůř než já. Znovu se otáčí ke mně a podívá se mi do očí. Ukáže na mě a naznačí mi, ať tady zůstanu. Několikrát přikývnu. „Bene..." řeknu však, jakmile chce odejít. Znovu se ke mně otáčí. Je vystresovaný, vidím to na něm. „Tomasso..." šeptnu. Ihned gesty naznačí, že je v pořádku. A já začínám děkovat všem italským gestům, které při mluvě běžně užíváme. Výrazně si totiž oddechnu.
Ben rychle vybíhá z místnosti, z terasy se mezitím vrací Evans s dalším mužem. Něco mi říká, netuším ale vůbec co. „Neslyším," ukážu si pomalinku na ucho. Nevím, jestli pískání v uších již pomalu odeznělo nebo si na něj zvykám. V ruce mi ale téměř ihned přistává můj telefon. Evans vytáhne ten svůj a něco do něj v rychlosti vyťukává. Ucítím v ruce vibrace. Nová zpráva od Evanse.
Evans: Dostali jsme ho. Tomasso se Stephanie jsou v pořádku.
Pomalu se na něj podívám a zvednu rozechvělý palec vzhůru. „Děkuju," šeptnu. Pomalu přikývne. Hned ke mně popojde. Chytá mě za bradu a otáčí si mou hlavu tak, aby viděl na mé ucho. Zřejmě mám nad ním také ránu. Pomalu si proto otevřu foťák na telefonu a podívám se na sebe. Celé ucho mám od krve, nic mu ale není. Krev mi pomalu stéká po tváři až k bradě. Musím se nad tím zasmát. Telefon hned odkládám a pobaveně si promnu oči. Být jen pár centimetrů vedle, schytala bych to doprostřed čela. Otočit se později, schytala bych to doprostřed čela. A nad tím se musím smát. Nad tím, že i druhý pokus byl mimo. Jen mě škrábli do žebra. Je možné si vybrat takové štěstí hned dvakrát po sobě? Já ho totiž standardně nemívám. A v těchto situacích už vůbec ne. Proto se znovu uchechtnu.
„... je v pořádku..." zaslechnu tlumeně ne levé ucho. Pomalinku pohled stočím k Evansovi. Opírá se o okno, před kterým se zrovna stahují bezpečností neprůstřelné desky. Má u ucha telefon, hlavou se však upřeně dívá do země. „...to... teď asi nepůjde..." řekne do něj a pomalu se na mě podívá. Všechno slyším tak moc tlumeně. A tak moc se mi točí z těch zvuků hlava. Zavírám proto oči. Povzdechnu si.
„...neslyší," zaslechnu Evanse znovu. Kousnu se mírně do rtu a trpělivě čekám. Jsem vyčerpaná.