andREA 2

69

V noci se budím na vysokou horečku. Vlastně ani netuším, zda se můj stav dá nazývat spánkem. Mám pocit, že neustále zažívám noční můry. Neustále vidím Toma padat ze střechy, neustále ho vidím v kaluži krve, se zlomenou nohou, pokřivenou páteří. Neustále vidím, jak do něj prudce najíždí auto. Jak mu Leo bodá nůž do krku, jak ho ubodávám manikúrními nůžkami. Všechny hrůzy mého života se ztělesňují do jeho chabého dětského tělíčka. Do jeho bezmocné dušičky. „Reo..." slyším Lea šeptat. Pomalu pootevřu uslzené oči a zamžourám do šera. V natažené dlani mi podává dvě tabletky. „Zapij to..." šeptne ustaraně. „Co to je?" Zachraptím. Tak moc mě píchá v krku. Tak moc mě pálí oči. „Xyzantropyl..." odpoví Leo tiše. Já se však nezmůžu na žádný velký pohyb. Mírně pootevřu rty. Leo mi jemně vkládá obě tablety do úst. Ačkoliv mi chce podat i vodu na zapití, zvládnu obě tablety polknout i bez vody. Jsem zvyklá. Není to pro mě poprvé. Hlavu zase sklopím. Je mi opravdu fyzicky zle. Točí se mi hlava. Mám pocit, že na mě všechno padá. Střídající se turbulence tomu moc nepomáhají. Zbytkový alkohol v mé krvi taktéž ne.
Leo se zachoval nad mé očekávání. Bezmyšlenkovitě zrušil zbytek turné, aniž bych ho o to žádala. Okamžitě nechal zajistit letadlo a my tak rovnou z jedné další šílené party míříme přímo do Státu. Začínám se obávat, že mohl Toma někdo unést, zmanipulovat. Leo si však nechal vše ověřit, táta je stále ve vězení a Dante prý zatím zůstal v Itálii. Proto si myslím, že Tom utekl tam, kde mu bylo poslední dobou nejlépe. U Sama doma, s Leithem a s dalšími kamarády. Každopádně tam nedorazil. Máme rozmístěné lidi všude po okolí, pročesávají celé Kaluovic území. Dokonce jsou i zalarmovaní lidé v Glorii. A tak mě napadá jen poslední možnost, kam by mohl jít. Možnost, kterou si zatím nechávám pro sebe, protože to může být naprostá blbost. A taky proto, že nikdo z Leových lidí tu teorii stejně nedokáže ověřit. Leovi se nebude líbit ani to, že tam budu chtít jít já. Svého syna tam ale umrznout nenechám. Venku je opravdu chladno, prý již začíná střídavě padat sníh. Doufám, že se aspoň pořádně oblékl. Doufám, že nepotká nikoho, kdo ho pozná a kdo by mu mohl ublížit.
„Za dvě hodiny tam budeme..." zašeptá Leo klidným hlasem. Pomalinku zavírám oči a tiše si povzdechnu. „Nech mi na letiště přistavit auto..." zašeptám tiše. Leo mě jemně chytá za ruku, ačkoliv se však snažím, mé prsty se vůbec nepohnou. „Pojedeme mým, spolu..." zašeptá nazpátek. „Tam, kam chci jet, ty nemůžeš..." šeptnu tiše. Leo je dlouho ticho a tak oči znovu otvírám. Pomalu se mu podívám do očí. V tom šeru vypadají tak temně, skoro až černě. Tak tajemně. „Není to bezpečné, Reo..." „Pokud to není bezpečné pro mě, co teprve pro něj? Táta je ve vězení, nic se stát nemůže..." zašeptám. „Timotei je zpátky ve Státě," namítá. „Pořád jsem Baiamonte. Mám stejné právo na to území vstoupit jako oni... i když tvrdí opak..." šeptnu tiše. Ruku z Leova sevření pomalu vymaním a přetočím se na záda. Letadlo se znovu výrazně zachvěje a Leo krátce ztrácí na židli rovnováhu. Natáhnu k němu ruku, on se však stíhá zachytit postele. „Pane," ozývá se klepání na dveře kajuty. „Pilot očekává turbulence, měli byste se vrátit na svá místa..." řekne Cole za dveřmi vážně. Leo se mi krátce podívá do očí. Pousměje se. „Díky, už jdeme," zvolá Leo přes rameno. Letadlo se znovu silně zachvěje a zakymácí. Tentokrát se i mé tělo v posteli posune až ke stěně kajuty. „Pojďme... ať dorazíme v pořádku," natáhne ke mně Leo ruku. Ačkoliv se mi vůbec nechce, přeci jen se zvedám. Jestli chci najít Toma, musím do Státu dorazit v pořádku.

Pomalu zahýbám prudkou zatáčkou k místům, kde se tyčí hranice území rodiny Baiamonte. Když Tom není k nalezení na neutrálním ani Kaluovic území, musí být přeci tady. Srdce mi silně buší, jsem nervózní. Bojím se. Co když tady nebude? „Vjíždím do kantonu... možná brzo ztratím signál, mívali jsme na hranicích rušičky..." říkám nahlas. Leo totiž trval na tom, že si celou cestu budeme telefonovat. Má ještě větší strach než já. Sám sedl na letišti hned do auta a jel na místa, na kterých s Tomem několikrát byl. Na místa, která má Tom rád. „Buď opatrná... hlavně se mi hned ozvi, kdybys cokoliv našla..." „Ty mě taky... jestli ho nenajdeme..." zlomí se mi hlas a nahrnou se mi znovu slzy do očí. Nevědomky přidávám na plynu. „Neboj s-" více slov však neslyším. Místo Leova hlasu se autem rozléhá výrazné syčení. Tak přeci jen rušičky na hranicích nechali. Hovor típám a hlasitě si povzdechnu. Do pár minut bych měla být na místě. Touto cestou jsem nejela tak dlouho. Tolik let. Bojím se, v jakém stavu místo najdu. Bojím se, zda jsou z mého starého domu stále nebezpečné trosky nebo zda je už nechali srovnat se zemí a najdu zde pouze prostý palouček. Co když tuší, že bych se sem jednou mohla vrátit, co když to místo hlídají?
Z hluboka se dlouze nadechnu a kousnu se do rtu. Nervózně pravou rukou svírám volant a rozhlížím se kolem, zda Toma nezahlédnu někde v křoví, někde na hranici lesa. Vůbec nic mi nedává smysl. To, co se děje, mi nedává smysl. Hlava mi to stále nebere. Měli jsme se teď vzpamatovávat z oslav v Číně a připravovat se na cestu do Bangkoku. Během pár hodin je ale všechno jinak. Život je znovu naruby a nedává smysl.
Z hluboka se nadechnu a hřbetem ruky si setřu slzy. Prudce dupnu na brzdu a zatajím dech. S cuknutím auto zastaví, hlavou se prudce bouchnu o sedadlo za mnou. V šoku se zadívám před sebe. Na zlatou bohatě zdobenou bránu. Na nový třípatrový dům. Na bohatou zahradu s nově vysazenými stromy a rostlinami. V šoku si odepínám pás. Schovávám si telefon do kapsy mikiny a natáhnu se pro zbraň, kterou mám celou cestu připravenou na sedadle spolujezdce. Nervózně se porozhlédnu kolem. Nevidím žádné kamery ani žádné lidi z ochranky. Může to být past. Může to být jen záminka, jak mě vlákat dovnitř. Z hluboka se dlouze nadechnu a otvírám dveře. Ihned mě do tváře udeří chladný vlhký vítr. Venku prší, zvěsti o sněhu jsou ta tam. Fouká nepříjemný ledový vítr, který mě z auta ihned vyhání a nutí mě tak k hlavní bráně téměr utíkat. Vlasy mi nepříjemně šlehají do tváře a již za tu krátkou chvíli mám prsty promrzlé a tváře mě štípají. Rty mám vysušené a chvěji se zimou. Koho by to jen napadlo, že tady bude až taková zima. K bráně pomalu přistoupím a snažím se ji otevřít. Ihned však poznávám, že je napojená na nějaký systém a manuálně se dovnitř nejspíš nedostanu. I tak znovu za bránu zatahám. Ani se nehne. Zoufale si povzdechnu a porozhlédnu se kolem, zda neexistuje jiná cesta dovnitř. Silný vítr mi však velmi rychle připomíná, že se venku nechci zdržovat moc dlouho. Rychle docházím zpátky k autu a nasadím si kapuci. Klíče od auta si schovávám do kapsy a dveře zavírám. Rázným krokem vykročím kolem brány směrem k lesům. „Stůj!" Ozve se za mnou. V mžiku se otáčím a rychle před sebe zamířím zbraní. Ruka se mi silně chvěje, cíl bych ale určitě zasáhla přesně. Hledím cizímu muži do očí, dle jeho uniformy a typu zbraně však poznávám, že dělá pro tátu. Z hluboka se dlouze nadechnu. „Odhoď tu zbraň," rozkáže mi přísně. Nad tím jen mírně pokroutím hlavou. Dívám se mu poklidně do očí. „Potřebuju posily k hlavní bráně," řekne muž naléhavě do vysílačky. „Co to je za budovu?" Ptám se klidně a kývnu za sebe. Měla jsem tady najít trosky svého starého domu. Místo toho někdo využil prázdné parcely a postavil si zde vlastní dům. Na jednu stranu mi to trhá srdce. „Odhoď tu zbraň, jinak budu střílet..." štěkne muž vážně. „Posluž si," řeknu klidně. Muž neváhá a v mžiku vystřelí. Kulka se zavrtá do země jen pár centimetrů od mé nohy. Se mnou to však ani nehne. „Můj otec na nás takhle střílel běžně... vážně čekáš, že mě tohle zastraší?" Povytáhnu mírně obočí. K jeho boku však rychle přibíhají další muži. Všichni na mě ihned zamíří, jeden z nich však popojde kupředu. Jakmile se na něj podívám, v šoku sklopí zbraň. A i já jej poznávám. „Sklopte zbraně..." rozkáže klidně. Všichni ho ihned uposlechnou a já nad tím povytáhnu obočí. Uchechtnu se a zbraň sklopím taktéž. „Jablíčkáři?" Zasměju se nevěřícně. „Co tady děláš, Reo?" Štěkne nepříjemně Charlie. Ostatním se zjevně nelíbí, že na mě již nemůžou mířit zbraní. Mírně se pousměju. „Přišla jsem se podívat na svůj bývalý dům... táta s ním ale zřejmě měl jiný plány..." ušklíbnu se. „Běž pryč, jinak tě budu muset nahlásit..." „Táta tady stejně není. Tak to nechte být..." řeknu vážně. Poklidně sahám do kapsy, všichni na mě však znovu pohotově zamíří zbraní. „Klid..." řeknu pomalu, zatímco si téměř hlemýždím tempem vytahuji telefon z kapsy. „Tímhle vás fakt nezastřelím..." řeknu vážně. Charlie pomalu přikývne a všichni opět zbraně skloní. Jeden z mužů se však výrazně mračí a zbraň nechává v pozoru připravenou. Ignoruji to a poklidně se začnu prohrabávat v kontaktech. „Zavolat si můžeš i od vás," štěkne Charlie vážně. „Pořád jsem Baiamonte. Mám právo tady být..." podívám se Charliemu do očí, zatímco si telefon přikládám k uchu. „To právo jsi ztratila už před lety..." štěkne Charlie zpátky. Natáhne ke mně ruku a vážně ke mně přistoupí. Kývne směrem k mému telefonu. Protočím pomalu očima a otráveně mu telefon do ruky odevzdám. Přijde mi vtipné, že se dříve natahuje po telefonu než po zbrani. „Tu zbraň taky," řekne však vzápětí. Otráveně z ní vyndám zásobník a naštvaně mu ji podávám. „Reo?" Ozve se však z mého telefonu. Mírně se pousměju. „Zdá se, že máš hovor," kývnu směrem k telefonu v Charlieho ruce. Podívá se mírně na displej a z hluboka se nadechne. Přiloží si telefon k uchu a mírně poodejde. Podívám se mezitím na ostatní. Začíná mi být pořádná zima. Z hluboka se nadechnu a chytnu se pomalu za paže. Jeden z mužů na mě ihned namíří zbraní. Probodnu ho pohledem. „Je mi zima," štěknu k němu. „Jen si dávám bacha, kotě..." řekne vážně. „Coline, dej to dolů," štěkne na něj Charlie přísně. Naštvaně ke mně přichází a telefon mi podává. „Chce s tebou mluvit," podívá se mi do očí. Pomalu se ušklíbnu a telefon si od něj přebírám. Ihned si přiložím telefon k uchu. „Time..." řeknu chvějícím se hlasem do telefonu. Je mi větší zima, než jsem čekala. „Je tady, Reo..." řekne jen tiše. „Cože?" Hlesnu zprvu zmateně. „Tom... našli ho před chvílí u hlavní brány... na hlavní vile..." zašeptá Tim znovu. Zní tak unaveně. Tak smutně. „J-je v pořádku...?" Zlomí se mi hlas a nahrnou se mi slzy do očí. „Jo... ale je podchlazený... měla by sis pro něj přijet," řekne však vážně. „Hned tam budu," řeknu rázně. I kdyby na mě mířili všichni z těch mužů, co před chvílí, i kdyby po mně všichni začali střílet, nic mi nezabrání, abych si pro Toma došla. Abych ho znovu objala a políbila do vlasů. Abych se mu omluvila a už nikdy ho z náruče nepustila.