andREA 2

41

Nohy se mi pohupují sem a tam. Silný vítr si pohrává s nohavicemi mých šedých tepláků. Mám pocit, že je tak silný, že mi dokonce brzy vyzuje tenisky.
Studenými prsty se křečovitě držím okraje střechy. Ne proto, že bych se bála, že bych mohla spadnout, ale proto, že mi je taková zima, že mi ruce již setrvávají pouze v této poloze. Kdybych si chtěla teď zapálit, nejspíš bych to nezvládla. Prsty mám úplně promrzlé.
Vítr znovu silně zafouká a do obličeje mi zavane několik neposlušných pramenů vlasů, které se vyloudily z ochrany kapuce mé mikiny. Šňůrky kapuce mám pevně stažené, i tak mi však do mikiny mírně profukuje. Je mi kurevská zima, jinak to nazvat opravdu nedokážu. Celý svět je proti mě. Kdybych v hlavě neměla takový bordel, už dávno tady nesedím. Já se ale potřebuji rozhodnout, co dělat se svým životem. Jestli skočit a nebo se svézt výtahem. Když skočím, stane se to rychle. Už nebude cesty zpět, už to nevrátím. Možná mě to bude stát můj život. Rozhodně to bude zatraceně bolet. Tak moc ale po tom toužím.
Když odejdu po svých, budu v bezpečí. Tom bude mít mámu, budu se mu věnovat. To je ale srabácký. Vůbec se mi tato varianta nezamlouvá. I když rozum křičí vstaň a odejdi, v srdci mám předurčený skok a dlouhý pád. Musím to prostě zkusit. Chci to alespoň jednou zažít. Chci cítit, jak mé tělo volně proplouvá silným větrem a blíží se k záhubě. Jak se sama vrhám směrem zatracení.
„Tohle je hodně hloupý místo na přemýšlení, to doufám víš," ozývá se za mnou hlas, který bych čekala ze všeho nejmíň. Z domu jsem se dnes dokázala dostat opravdu nepozorovaně. Erick ani Nate si mého zmizení nevšimli. Nikdo si toho nevšiml, jistě ale již všichni ví, že jsem tady. Čekala jsem proto na ty dva. Nebo na Lea. Timoteiův hlas mi však nedává žádný smysl a tak se pomalu otáčím, abych se na vlastní oči přesvědčila, zda jsem slyšela správně. „Co tady děláš?" Zamračím se, nevím však, zda mě přes silný vítr vůbec slyšel. „Přišel jsem za tebou... i když jsem trošku doufal v jiné místo..." „Ne... co děláš tady? Tátovi to tady už nepatří, nemáš tu bejt..." štěknu mírně. Tim se mírně pousměje. „Může sem kdokoliv, jsme na neutrálním území... zapomněla jsi?" Povytáhne obočí. Naštvaně odvracím pohled. Z hluboka se nadechnu a od okraje střechy se odstrčím. Postavím se a popojdu pár kroků k Timovi. „Nechci se s tebou bavit..." podívám se mu do očí a vykročím ihned dál směrem k výtahům. Tim mě však chytá za ruku. „Promluvíme si," řekne vážně. „Tu dohodu s váma nepodepíšu," odpovím nazpátek a naštvaně se mu ze sevření vymaním. „Kvůli tomu tady nejsem..." „Tak proč tu jsi?" Štěknu hned. Timotei si mě pomalu prohlédne a nakonec se z hluboka nadechne. „Proč jsi tady ty? Sedíš na kraji střechy a vypadáš, že chceš skočit... to ti přijde normální...?" „Dobře se mi tady přemýšlí..." „Na okraji střechy? Vidělas vůbec, jak jsme vysoko?" Vypadá naštvaně. Může to ale jen na mě hrát. „Nemusíš si o mně dělat starost, Time. Chovej se jako vždycky, já to zvládnu..." popojdu od něj o několik kroků dál a schovám se pod stříšku, pod kterou tolik nefouká. Povolím si mírně šňůrky kapuce. „Připadá mi, že se už vůbec ničeho nebojíš..." zašeptá s obavou v hlase, jakmile za mnou pod stříšku dochází. Vítr si s jeho vlasy však pohrává stále. „Tak nás to přeci táta učil, pamatuješ?" Povytáhnu obočí. Timotei se mírně zasměje. „Nedělej, že bys jeho výcvik někdy brala vážně... zrovna ty..." ušklíbne se. Založím si ruce na prsou a povytáhnu obočí. „Měla by sis znovu připomenout, jaké to je, když máš strach..." zašeptá však nakonec. Opět tak moc zvážní. „Je mi fajn, díky za starost..." odseknu. „Ne, není, Reo. Sedíš na kraji střechy jak nějakej sebevrah... oblíkáš se, jak kdybys neměla ani na chleba a pokaždé, co tě vidím, jsi absolutně v troskách, zraněná, nešťastná..." „Nestarej se o mně, laskavě, ano...?" Zašeptám. „Vážně si ho vezmeš...?" Zeptá se zklamaně. „Jo, vezmu," řeknu hrdě. „Je ti snad jasné, že se tě zbaví hned, jak to půjde... jen kvůli tomu hloupému majetku..." „Máme předmanželskou smlouvu, můžeš být klidný..." odpovím sebejistě. To, že ta smlouva vlastně tohle nezahrnuje, je vlastně nepodstatný detail. I to, že se v ní píše, že mě Leo vlastně může zabít. „To ti nevěřím... tak hloupej Leonardo není..." „Věř si čemu chceš... je to moje věc. Taky se nestarám do tvého manželství..." podívám se mu do očí. Opravdu vypadá ustaraně. A zestárl, o tolik. Vypadám tak staře i já? „Nedávno jsem potkal mámu... mou pravou mámu..." řekne najednou. Nechápu, co to s tím má co dělat. „A? Co já s tím?" „Poznala mě, ale dělala, že mě nezná... a to samé mám pocit, že děláš teď i ty. Díváš se na mě, cítím ale, jak hledíš skrz mě. Jak kdybych pro tebe nic neznamenal, jak kdybych byl nikdo..." „Nic pro mě totiž neznamenáš, Time... už dlouho ne..." zašeptám. „Jsme sourozenci... dvojčata..." „Nezačínej s tím zase..." povzdechnu si a protočím očima. Mírně si oči promnu. „Dřív jsme se od sebe nehnuli ani na krok... nemohli jsme bez sebe pomalu dýchat... a teď mi do očí říkáš, že pro tebe nic neznamenám..." šeptne ublíženě. „Jo, protože jsi mě hodněkrát zradil. Podrazils mě a ublížil mi. Vždycky jsi stál při mě, v poslední době jsi ale na opačné straně..." „Tu stranu jsi ale změnila ty..." „Odjakživa jsem na tátově straně nebyla... to moc dobře víš..." „Nechci s tebou bojovat, ségra..." zašeptá a natáhne se ke mně. Já však o krok ustoupím. Na levé rameno mi dopadne několik dešťových velkých kapek. Ani jsem nepostřehla, že začalo pršet. „Už nejsme sourozenci... nikdy jsme ani nebyli..." „Ty jsi to možná se mnou vzdala, já s tebou ale ne..." zavrtí hlavou. Dívá se mi skrz slzy do očí. Něco uvnitř mi říká, že ho má slova doopravdy bolí. Zároveň se mi to však nechce věřit. „Měla by sis rozpomenout jaké to je, když máš strach..." „Nechápu, k čemu by mi to tak bylo..." uchechtnu se. „Přestáváš to být ty... děláš věci, které bys normálně neudělala. Strach tě od těch věcí chránil... teď se ale tímto způsobem zničíš..." „Už jsi skončil?" Probodnu ho pohledem. Timotei se na nějakou dobu odmlčí. Dlouze si mě prohlíží. Nakonec hlavu sklopí a povzdechne si. „Promiň..." řekne nakonec a podívá se mi do očí. „Musíš se už probudit," dodá jen a pomalým krokem zamíří zpátky ke dveřím. Co tím k sakru zase myslí? Od dveří se však ke mně vydá Damian. Mírně se zamračím. „Co tady děláš?" Ptám se. Jakmile se však nezastavuje, svou odpověď znám. A tak rychle vytahuji zbraň, kterou jsem měla schovanou nad kotníkem pod tepláky. Na Damiana zbraní namířím. „Ještě se přibliž a je po tobě," řeknu vážně. Damian v mžiku sahá po zbrani své. Vytáhnout ji však již nestihne. Já totiž vystřelím a nemíjím. Kulka se mu zavrtá přesně doprostřed čela. Možná tedy přeci jen mohla být o centimetr více vpravo. I tak se však Damian sveze k zemi. Naštvaně zbraň skloním. Ze dveří vedoucím k výtahům na mě šokovaně vykoukne Tim. Podívá se rychle na mě a poté na Damiana. „Ještě jednou, jedinkrát na mě pošleš někoho ze svých lidí..." syknu naštvaně a rychlým krokem k němu docházím. Zbraň mu silně přitisknu na srdce. „Tak přísahám, že další kulka bude tvoje. Bratře," syknu naštvaně. Probodnu ho zuřivě pohledem a silně do něj zbraní strčím. Rychle docházím k již otevřenému výtahu a nastupuji do něj. Rychle mačkám tlačítko přízemí a jakmile se dveře výtahu zavírají a já nechávám šokovaného Tima s mrtvým Damianem na střeše, se otočím čelem k zrcadlu. Podívám se sama sobě do očí. Na tváři mám několik kapek krve a to mě překvapí. Byl ode mě docela daleko. Ukazováčkem si pomalu jednu z kapek stírám, ve skutečnosti si ji však po tváři rozmažu. Kousnu se do rtu, nakonec se však nahlas zasměju. Baví mě, jak mě neustále všichni podceňují. Jak si neustále všichni myslí, že jsem v troskách. Všichni se mě ptají, jestli vím, že ihned po svatbě mě Leo o všechno připraví. Zabije mě a majetek shrábne celý sám. Nikoho ale nenapadne, že bych to stejně tak mohla udělat já. Vdát se pro peníze, vdát se pro moc. Zabít ho a zdědit všechno já. Na to se nikdo neptá, nikoho to ani nenapadne. Já, taková nicka, troska, co se nedokáže ani sama o sebe postarat. Holka, co ani neumí lhát. Přesně tahle holka ale už ví, že nemá co ztratit. Už se nebojí bolesti, protože ji všechnu zažila. Krev si začíná užívat. Začíná přicházet na chuť tomuto životnímu stylu. A začíná se jí zamlouvat.
Výtah dojíždí do přízemí a dveře se otvírají. Pomalu se otáčím, jen abych stanula tváří v tvář cizímu muži asijského vzezření. Chci z výtahu vystoupit, muž však do něj nastoupí a zatarasí mi cestu. „Uhněte," řeknu přísně. Muž mě pomalu sjíždí pohledem. Něco si zahuhlá. Zní to jako korejština, možná. Odborník na asijské kultury opravdu nejsem. „Říkám uhněte..." zdůrazním. Pozvednu mírně ruku, ve které stále držím zbraň, zatím však na něj nemířím. Muž se přeci jen rozhodne ustoupit a tak z výtahu rychlým krokem vycházím. Moc daleko však nedojdu. U recepce totiž stojí opřený Leo. Zatímco se usměvavě baví s recepčním, je mi jasné, že čeká na mě. Střetnu se s ním pohledem, za ním však nezamířím. Místo toho rychle vycházím z budovy ven. Zbraň stále naštvaně držím v ruce. Nevím proč, prostě mám divný pocit. Jakmile však vycházím před budovu, všímám si, že mou motorku zrovna naváží do dodávky. „Dej mi klíče," natáhne ke mně Erick ruku. Žádné ahoj, žádné kam jsi zmizela nebo co tady zase děláš. Chce jen ty hloupé klíče. A tak sahám do kapsy a naštvaně je mu házím. „Zlato? Čí je to krev?" Ptá se mě hned Leo, který za mnou dochází. Pomalu se na něj podívám. Cítím stále, jak jsem naštvaná. „Čí je to krev?" Zašeptá znovu. Podívám se mu do očí. „Řeknu ti to v autě..." šeptnu naštvaně. Rázným krokem vycházím k jeho autu, kde netrpělivě čekám, až za mnou dojde. Jakmile se ke mně přiblíží, auto se odemkne a já do něj rychle nasedám. Leo ještě něco zařve na Ericka, auto však obchází a sedá si dovnitř také. Hned se na mě podívá, dveře zavíráme téměř ve stejnou chvíli, já však o něco hlasitěji. Hlasitě si povzdechnu a zbraň si znovu schovávám do pouzdra na noze. „Řekneš mi, co se stalo?" Zeptá se klidně. „Přišel za mnou Timotei... a snažil se mít blbý řeči o smyslu života..." ušklíbnu se. Nohavici si přes zbraň znovu přetáhnu a na Lea se podívám. Vypadá mírně vyděšeně a mně až teď dochází, jak to vlastně vyznělo. „To není jeho krev," ujistím ho hned. Mírně si oddechne. „Je Damiana,.." „Koho?" „Jeden... chlápek z tátovy ochranky. Měl na starost mé tresty..." uhýbám pohledem. „Měl na starost tvé tresty? To jako znamená co?" Zeptá se mírně v šoku. „To je fuk... každopádně bys měl poslat úklid na střechu..." odpovím klidně. Stáhnu si ihned zrcátko a podívám se na svůj obličej. Všimnu si však, že mám několik kapek i na mikině. Podívám se na ně. Tohle můžu rovnou vyhodit. Nahlas si povzdechnu a zrcátko znovu zavírám. Leo auto nastartuje, nikam však nejede. Pomalu se na něj podívám. Jeho pohled však upírá přímo před sebe. „Počkej tady chvilku, dobře...?" Šeptne, aniž by mi věnoval jediný pohled a ihned vychází znovu ven. Rychle se podívám směrem, kam se Leo vydává. Nejdříve ji nepoznávám. Ženu s vysokým culíkem a ostrými rysy v obličeji. Později si však hned uvědomím, kdo to je. Jeho bývalá žena. Tolik se změnila. Protočím hned očima a zoufale si povzdechnu. Rezignovaně sjedu zadkem na sedadle o něco níž a zoufale se zadívám střešním oknem na nebe. Už neprší. Vůbec mi nedošlo, že vlastně přestalo pršet. Snažím se myslet na déšť a na to, kdy asi pršet přestalo. Kdy se z toho šíleného počasí tak moc vyjasnilo. Ale nejde to, pohled mi stále nevědomky utíká k těm dvoum venku, stejně tak, jako moje myšlenky. Probodnu je nenávistně pohledem. Nevidím je spolu ráda. A už vůbec ráda nevidím, když Lea chytá za ruku a silně ho potáhne dál od auta. Leo ji pevně chytá za předloktí a ze sevření se jí vymaní. Hádají se, určitě tiše, ale rozhodně spolu nesouhlasí. Tiše zavrčím. Co tady vlastně dělá? A proč se s Leem tolik vybavuje, mají si snad stále co říct? Rozešli se už dávno. Ani tehdy jim to spolu neklapalo.
Už chci sahat po klice a jít jim to jejich tlachání rozpustit, když mi v kapse tepláků začne vibrovat telefon. Buď to bude táta nebo chůva, ani na jednoho ale teď nemám náladu. Rychle pro telefon sahám a aniž bych spustila z těch dvou pohled, hovor přijímám. Nic ale nestíhám říct. Volající se první věty ujme sám. „Čau brouku, máš dneska čas? Dal bych si jednu rychlovku..." ozve se z telefonu. Ihned se zamračím a na displej se podívám. Neznámé číslo, jak jinak. „To je nějaký omyl..." řeknu hned. „Není, volám přeci s Crystal, ne?" Ozve se však znovu. „S Crystal...?" Hlesnu zmateně. Snažím se pochopit celou situaci, nějak mi to však nedochází. Ani ten hlas nepoznávám. „Bill mi tě doporučil..." dodá muž okamžitě. Pomalu sjedu pohledem zpátky na ty dva venku. Proč mi volají o Billovi zrovna ve chvíli, kdy se jeho přítelkyně vybavuje s mým snoubencem venku? Něco mi tady nesedí. Něco je špatně. Hovor rychle típám a zmateně se na ty dva podívám. Rychle z auta vystupuji zrovna ve chvíli, kdy se ti dva znovu hádají. „Hej...!" Křiknu na ni rozčíleně. Už se vybavovali dost dlouho. Naštvaně k nim vážným krokem vykročím. „Nech ho b-" větu však nedokončím. Po celém těle ucítím až moc nepřirozené teplo. Teprve po chvíli si uvědomím sílu, která mé tělo zvedá do vzduchu a nekontrolovatelně s ním hází. Vše se udá tak rychle. Vidím spoustu čmouh, cítím teplo, slyším velký rámus. Mé tělo prudce naráží do čehosi kovového a dopadá tvrdě na zem. Alespoň tedy mám ten pocit. Hlava na chvíli úplně vypíná a já vidím jen černo. Nic neslyším. Nic nevidím, ani nevnímám. Mám pocit, jako bych omdlela, zároveň však byla plně při vědomí. Uvědomuji si vše, zároveň však vůbec nic. Jen prostě jsem. Bolest se dostaví až po chvíli. Nejdříve ucítím tlak na celém těle. Neskutečnou zátěž, tíhu, kterou nemůžu unést. Snažím se nadechnout, ale nejde to. Plíce mi těžknou, nedokážu ovládat ani je. Nemám nad ničím kontrolu. Vlastně ani netuším, jestli už dýchám. Připadá mi, že jsem v tomhle stavu celou věčnost. Konečně po chvíli však něco ucítím. Bolest vycházející z mé spodní části těla. Od pasu nahoru nic necítím. Od pasu dolů si však začínám uvědomovat zvláštní pnutí. Zvláštní brnění. Jak kdyby mi miliony mravenců přebíhalo po kůži. Ale i pod ní. Šimrání se začíná proměňovat v píchání. Malé jehličky mě bodají do mého již dříve zraněného kolene. A nejen tam. Pocítím je také na pravém předloktí, na hlavě i na boku, na kterém zřejmě ležím. Bolest však začínám pociťovat hlavně v tom koleni. Tlak. Tak neskutečný. Pocit, že něco není v pořádku. Pocit, jak kdyby část nohy chyběl, nebyl tam, kde by měl být.
Tělo se mi začne silně třást a já konečně něco uslyším. Pískání v uších je tak silné, až se mi z té bolesti začíná chtít zvracet. Točí se mi hlava. Nedokážu určit, zda ležím, sedím nebo stále letím. Zda se čas zastavil, zda běží pomalu či rychle.
Třes těla ustává a já se poprvé po dlouhé době pokusím nadechnout. Je to spíše chabý pokus, který přeroste v tiché lapání po dechu. Do plic se mi však moc kyslíku nedostává. Vzduch je těžký, čímsi znečištěný. Nedá se mi vůbec nadechnout.
Vyvinu obrovskou sílu, abych se pohla a zjistila, kde se vlastně nacházím. Pohne se mi však jen malíček. Ucítím ten pohyb, připadá mi tak velký. Jsem z něj natolik unavená. Snažím se však dál. Místo dalšího pohybu však ze mě vychází tiché bolestné sténání. Mám pocit, že své tělo vůbec neovládám. Ztratila jsem plnou kontrolu nad sebe samou.
Bolest mi z kolene vystřeluje až do srdce. Je tak silná, až mám pocit, že musím zaručeně omdlít. Musím se z toho pozvracet, určitě mi z toho vynechá srdce. Tohle nezvládnu.
Před očima se mi však mírně rozední a já zahlédnu podivné šedivé světlo. Velký šedý flek, který postupně světlá. Flek, který postupně roste, až nakonec nevidím vůbec nic než oslňující světlo. Víčka mi padají, vzápětí je však opět ihned otvírám. Slabě se nadechnu, do plic mi však prostupuje pouze hustý dávivý dým. Pálí mě. Štípe mě nejen v očích, ale i na těle. Pokouším se pohnout hlavou, moc to ale nejde. Padá mi bezvládně na stranu a já tak pouze zahlédnu oranžově rudou skvrnu, ze které stoupá dým. Zahlédnu také pár obrysů, které se začínají postupně vyjasňovat. Jsou to lidé. Někteří z nich bezvládně ležící na zemi, jiní se snaží vyškrábat na nohy. Jen pár z nich pobíhá sem a tam.
Někdo mě chytá za předloktí a i když se silně lekám, mé tělo zůstává nehybné. Člověk nade mnou si mou tvář otočí k sobě. Zadívám se na jeho oči. Nedokážu vnímat zbytek těla, nedokážu rozeznat zbytek obličeje. Vše mám rozmazané. Jen ty oči, ty vidím zřetelně. Znám je. Nemůžu si ale vzpomenout, komu patří. I když se snažím sebevíc.