andREA 2

60

Přílišný stres, málo spánku, nepravidelná nevyvážená strava. Přílišná zátěž a málo odpočinku. Urychlená rekonvalescence po vážném zranění. Příliš mnoho návykových látek. Špatný krevní tlak, zrychlený tep, zvýšená horečka. To byla včerejší diagnóza lékaře. Nejspíš proto tady teď postávám, v jednom z nejvyšších pater nejvyšší budovy světa a na své svatební oslavě popíjím nealkoholické šampaňské. Leo mě totiž teď s alkoholem v ruce nechce ani vidět. Trochu jsme se kvůli tomu dnes ráno pohádali. Já tvrdím, že jsem omdlela ze stresu a že s alkoholem nemám problém. On tvrdí, že když tvrdím, že s alkoholem nemám problém, tak ten problém mám. Pokud však on tvrdí, že já mám problém, tak my máme problém. Já se totiž alkoholu vzdát nehodlám. A tady v tom je ten kámen úrazu. Proč jsem si právě já musela najít člověka, který téměř nepije? Nemohla jsem si sakra vybírat pečlivěji?
„Dechberoucí výhled, viďte?" Vrací mě zpátky do reality slova postaršího muže stojícího vedle mě. S mírným trhnutím se na něj podívám. Jak kdybych zapomněla, že stojím u prosklené stěny s výhledem na celou Dubai. Místo srozumitelné odpovědi však šokovaně na postaršího muže civím. Šedivé vlasy má úhledně ulízané dozadu, šedivé sako mu těsně obepíná jeho zavalité tělo. V tváři je však pohublý, vrásky k němu rozhodně nebyly milosrdné. „Váš děd, Frederico, zde rád postával stejně jako vy... hodiny mlčky civěl na postupně rozvíjející se ruch celé metropole a tiše popíjel svou oblíbenou whisky..." podívá se mi muž pomalu do očí a usmívá se. „Zdá se, že je pravda, co se říká..." zašeptá důležitě. „Co se říká?" Ptám se, aniž bych tušila ke komu tu otázku směřuji. „Že jste jako on... nebojácná, tichá a přitom tak hlasitá... pouze vaše přítomnost rezonuje místností..." „Lidé často mají tendenci přehánět," pousměju se. Muž však zavrtí hlavou a sám se napije své whisky. Přijde mi až zvláštní, že ji popíjí, když o ní zrovna mluvil. „Sleduji vás, slečno Baiamonte... a troufám si říct, že vašemu jménu přispějete obdobnými zásluhami, jako váš děd..." mluví vážně. Nakonec se však pokřižuje a rukou si přidrží mezi prsty kříž, který má na krku. „Čest jeho památce... byl to velký člověk..." zašeptá a znovu se zadívá na výhled před námi. „Znal jste ho dobře?" Zeptám se zvídavě. Ještě jsem s nikým neměla možnost si takto o dědovi promluvit. Vlastně je to poprvé, co se o něm s někým bavím a neřeším při tom zděděný majetek. A to je tak příjemné, tak uvolňující. „Troufám si říci, že ano... byli jsme dlouholetí přátelé..." pousměje se. Vypadá opravdu smutně, zasněně. „Jak jste se poznali?" Vyptávám se dál. „Byznys..." podívá se mi do očí. „Oslovil mě s nabídkou na vystavění první elektrárny u vás ve Státě..." „Takže... to díky vám nechodím v noci do koupelny po tmě?" Ušklíbnu se. Muž se mírně zasměje, ale nakonec přikývne. „Částečně... Frederico mě podrazil a na dostavbě dalších elektráren začal spolupracovat s mým konkurentem..." vysvětlí s mírným úšklebkem. Pomalu chápavě přikývnu. Vůbec netuším, co se na takovou věc říká. Je mi to líto? Protože není. „Řekněte mi, jak se žena, jako jste vy, probojuje do takto vytříbené mužské společnosti?" Pomalu se na mě otočí. Svým zvědavým pohledem postupně zkoumá celou mou postavu. Je mi to značně nepříjemné. „Neústupností," odpovím, vymýšlím však vzápětí únikový plán z této konverzace. „Tu zřejmě máte po svém otci," usmívá se. Nad tím se okamžitě uchechtnu a uhýbám pohledem. „Já však na rozdíl od něj neprohrávám," věnuji mu zářivý úsměv. „Omluvte mě, prosím," mírně mu pokynu a bez dalšího slova ho nechávám u okna samotného. Poklidným krokem vykročím k Erickovi. „Musíme si domluvit nějaký signál, abys mě příště vysvobodil..." syknu k němu tiše. Docházím pomalu k baru a Erick k němu míří se mnou. Pomalu zkoumavě povytáhne obočí. „Něco v nepořádku?" Zeptá se. Já však zahlédnu, že muž, který se se mnou do teď vybavoval, zamíří za námi. „Bože jde zas sem... sežeň mi Lea... ať mě vysvobodí..." zakňučím. Dopíjím sklenici šampaňského a odkládám ji ihned na bar. „Dáte si ještě jednu, slečno Baiamonte?" Ptá se barmanka uctivě. Mírně se pousměju a ihned přikývnu. „Měla jste rovnou říct, že potřebujete doplnit šťávu," ušklíbne se muž a posadí se na barovou stoličku vedle mě. Krátce se na něj zadívám. „Čekám tady na svého snoubence," pousměju se. Muž se mírně rozhlédne. „Nejspíš mu to ještě chvíli potrvá... nedáte si zatím se mnou skleničku?" „Už mám objednáno, díky," odmítnu hned. A jako na zavolanou přede mnou přistane sklenička čerstvé porce nealkoholického šampaňského. „Ale copak šampaňské, slečno... to vy přece nepijete," ušklíbne se muž. „Dvakrát whisky, prosím... a tady pro slečnu Baiamonte s drcenou limetkou," mává muž na barmanku, která zrovna připravuje jiný drink. Jeho objednávku však zaznamenává. Já však svraštím obočí. „Máte teď v poslední době přeci v oblibě whisky s limetkou... viďte?" Ptá se mě. Na to však netuším co říct. Jak to sakra ví? „Dnes mám chuť na šampaňské," odpovím. „Lhaní vám moc nejde..." zasměje se. „Promiňte... ale jak že se jmenujete?" Zeptám se. Muž se nad mou otázkou však jen usměje. Zřejmě se nezlobí, alespoň za to jsem mu vděčná. „Christian Whie k vašim službám," pokloní se mi mírně. Při vyslovení jeho jména mi krátce poskočí srdce. Je možné, že to je opravdu jeho otec? A co tady dělá? Jsem si jistá, že jsem jeho jméno na seznamu pozvaných hostů neviděla. Christian, kterého znám, má dorazit až na oslavu ve Státě. Byla jsem i proti tomu, Leo si ale trval na svém. O tomhle by mi přeci řekl, nebo ne? Co když to jeho otec vůbec není?
Na bar vedle nás přistávají dvě sklenice s whisky a on si hned jednu bere do ruky. „Připijme si," usměje se zářivě. Já však vrtím hlavou. „Nezlobte se, opravdu to nebudu pít..." „Je neslušné odmítnout staršího," vráží mi sklenici s whisky do ruky. Já ji však ihned odkládám na bar a beru si do ruky své šampaňské. „Těšilo mě," rozloučím se a vykročím pryč. Christian mě však prudce zastaví, až se šampaňským mírně polévám. Zaraženě se na něj zadívám. „Co si to d-" „Nedělejte povyky, slečno... chci vám dát pouze přátelskou radu, nic víc..." usměje se na mě zářivě a přitáhne si mě k sobě. „Okamžitě mě pusťte," syknu na něj. „Pamatujte, že rodina je vždy na prvním místě... měla byste uctit památku svých rodičů a na ten pohřeb jít, tak, jak vás váš bratr žádá..." řekne vážně. Ihned se zamračím. „Jak o tom sakra víte?" Štěknu na něj. „Christiane," přistane mu na rameni Leova ruka. „Co kdybys mou ženu pustil, abychom nemuseli opakovat naše poslední setkání?" Ptá se slušně, tón má však výhružný. Christian mě pomalu s úsměvem pouští, na ruce mi však zůstává bílá kůže po jeho pevném stisku. Neváhám a zbytek šampaňského v mé skleničce mu chrstnu do obličeje. Leo mě ihned stáhne k sobě a postrčí mě za sebe. „Kreténe," štěknu na Christiana. Tak moc mě rozčílil. On se však nad mým oslovením pouze hlasitě zasměje. Prudce se otáčím a rychlým krokem vykročím ke koupelně. Cítím, jak mi kapky šampaňského stékají po hrudi a mezi prsy a v malých kapičkách se mi postupně vpíjí do hedvábné látky. Prohrábnu si naštvaně vlasy a vstupuji do koupelny, kterou mi Erick před tím otvírá. K mému překvapení do ní však vstupuje se mnou. „Co tady ten hajzl dělá?" Vyjíždím hned a ukážu rozčíleně na dveře. „Proč kurva Leo pozval někoho takového?!" Křičím na něj. „Nepozval..." „Jak to jako myslíš, že nepozval..." štěknu na Ericka znovu. „Christian Whie není na seznamu hostů... nemá tady co dělat..." „A to mi říkáš jen tak? Jak se sem teda jako dostal?!" „Uklidni se... Leo to vyřeší..." „Jak se mám asi podle tebe uklidnit? Evidentně tady někdo nedělá svou práci!" Křičím rozčíleně. Ruce se mi značně chvějí a sotva popadám dech. Pochoduji sem a tam a tahám se za vlasy. Co má tohle sakra znamenat? Podplatil naši ochranku? Nebo tady máme někoho, kdo dělá pro něj?
Na dveře se ozývá hlasité ťukání. „Obsazeno," zahlásí Erick důrazně. „To jsem já..." ozývá se Leo za dveřmi. To ho tedy vyřídil velmi rychle. Erick ho pouští dovnitř a já ho ihned probodávám pohledem. „Dobrý?" Ptá se mě klidně. „Ne, nic není sakra dobrý... jak se sem do hajzlu dostal?" Vyjedu znovu, tentokrát o něco zoufaleji. „Nevím... Cole už to řeší..." natáhne se ke mně Leo. Já jeho ruce však ve stresu odstrčím. „Reo..." „Něco není v pořádku... musíme... nechat prohledat byt, všechny naše věci... prověřit lidi..." mumlám si pro sebe. „Reo... co se děje?" Ptá se Leo o něco důrazněji. „Ten člověk... věděl věci, které by vědět neměl..." podívám se mu vyděšeně do očí. „Jaké třeba?" Ptá se. Pomalu, nervózně polknu. Hlubokým nádechem se pokouším uklidnit, moc se mi to ale nedaří. „Třeba... že obvykle nepiju šampaňské... objednal mi whisky s drcenou limetkou, protože jsem si ji poslední dobou oblíbila... naléhal na mě, abych jela na pohřeb mým rodičům, tak jak to po mně chce Blaine..." chvěje se mi hlas. „Na pohřeb rodičů?" Zamračí se Leo mírně. „Vidíš? Nestihla jsem to říct ani tobě... a on to věděl!" Ukážu znovu rozrušeně na dveře. Chytnu se zoufale za lokty a snažím se zklidnit svůj dech. Až moc panikařím, tohle není dobré. Leo ke mně poklidně přistoupí. Alespoň jeden z nás si zachovává klidnou hlavu. Sundává mi kabelku z ramene a klidně ji háže Erickovi. Než se stíhám na cokoliv dalšího zeptat, objímá mě. „Poslouchej mě... jsi známá, lidi se zajímají o to, co máš ráda, co piješ, co máš na sobě... tohle se bude stávat..." zašeptá klidně. Já tohle ale neberu. Tohle mě tedy rozhodně neuklidňuje. „Půjdeme ti vyměnit šaty, potom se tam vrátíme a užijeme si zbytek večera... nenecháš si přece jedním člověkem zkazit oslavu..." opravdu ke mně mluví jak k dítěti. Jak kdybych měla uvěřit těmto zbytečným slovům. „Nesnaž se přede mnou předstírat, že je všechno v pořádku, když není. Naše bezpečnost byla narušena a ty to moc dobře víš..." podívám se mu přísně do očí. „Jo, ale teď to ani jeden z nás nevyřešíme... Cole spustil záložní bezpečností plán, nic se nám nestane..." ujistí mě. „Za tohle budou padat hlavy," syknu tiše a znovu si prohrábnu vlasy. „Nejhorší, co teď můžeme udělat, je, že dáme našim hostům najevo, že se něco děje... tím se oslabíme," vysvětlí mi znovu Leo tak klidně. Hlasitě si povzdechnu a pomalu od něj odstoupím. Zavřu pevně oči. Několikrát se z hluboka nadechnu a snažím se uklidnit. Má pravdu. Zase jsem jen zbytečně hysterická. „Půjdu si vyměnit šaty..." zašeptám tiše. Pomalu zvedám k Leovi pohled, nakonec jen přikývne. „Dobře... počkám tě u baru," pousměje se.