andREA 2

65

„Zítra dopoledne bychom konečně mohli odletět," schovává si Leo do kapsy telefon a s mírným úsměvem se na mě podívá. „Nebudu pít... jestli ti jde o tohle..." šeptnu. „Co? Chci, ať si dnešní večer naplno užijeme... oba dva..." řekne vážně. „Jo, ale... nejsem úplně čistá..." „Ale skoro jo... díky tomu, co se včera stalo... neomezuj se kvůli tomu, nic ti to neudělá..." usměje se. „Ani nezvednu skleničku, Leo," řeknu vážně. Pomalu ke mně přistoupí a políbí mě krátce na čelo. Jednou rukou mě objímá kolem pasu. „Pojďme se opít," zašeptá ve chvíli, kdy se dveře výtahu otvírají a my vstupujeme do prostorného proskleného bytu. Hlasitá hudba duní již tady, i když hraje o několik místností dál. Blikající světlo postupně osvětluje chodbu a já tak s napětím čekám, co nás čeká za rohem. „Leo!" Mává na nás Matt již z dálky a nechává skupinku holek s klukama. Je tady značně víc lidí, než jsem čekala. Pomalu s Leem za Mattem docházíme, ten se na nás usmívá. „Vítejte!" Zvolá a rozhodí rukama. „Bar je for free, horní patro je určené jen na rošťárny, tvrdší matroš rozdává za poplatek Luke... bavte se, ještě si vás najdu," mrkne na nás a hned zase mizí v davu. „Ani jsem ho nestihla pozdravit..." hlesnu překvapeně. „Pojď," zasměje se Leo a za pas mě potáhne ihned k baru. Překvapuje mě, že nejdřív nechce pozdravit ostatní. „Chci ten nejtvrdší koktejl, co máte... dvakrát!" Zakřičí na servírku, aby ho přes hlasitou hudbu slyšela. Překvapeně se na něj podívám a povytáhnu obočí. „Co?" Zasměje se. „Co se děje?" Nakloním se k jeho uchu, aby mě slyšel. „Nic," zavrtí hlavou. „Piješ jen když tě něco trápí..." zařvu mu do ucha znovu. Podívá se mi krátce do očí. Pohladí mě jemně rukou po zádech. „Musel jsem ublížit ženě, kterou miluju..." odpoví mi do ucha vyšším hlasem. „Celou noc jsem kvůli tomu nespal..." přizná. Netuším však, jestli mu to mám věřit. „Čau!" Ozve se vedle nás a já leknutím mírně nadskočím. „Dáte si něco tvrdšího? Mám suprovej novej matroš," usměje se na nás Luke zářivě a vytáhne přesně stejnou lahvičku s Xyzantropylem, jakou mi včera podstrčil Dante. „Ne, díky... my na tvrdý nejsme..." usmívá se na něj hned Leo. „Zkuste to... uvolňuje to stres, je to absolutně boží!" Zazubí se znovu. Ve stejnou chvíli před námi na baru však přistanou šedozelené drinky a já se nad barvou krátce zarazím. „Začnem pomalu... kdyžtak si přijdem," odbyde ho klidně Leo. „Sunny!" Zakřičí však Luke nahlas a mizí hned za prsatou blondýnkou. „Nezmínil ses, že jedou v tvrdým..." nakloním se směrem k Leovi. Ten mi však místo odpovědi vrazí koktejl do ruky. „Na nás!" Zvolá Leo nadšeně. S úsměvem si s ním přiťuknu, překvapená, že sklenici v ruce udržím. Hodlám mé nečekané síly v ruce využít a tak se rychle z brčka napiju. Síla alkoholu mě však téměř srazí. Ihned se zašklebím a mírně se rozkašlu. Okamžitě mě začne pálit celé hrdlo. „Ty kráso..." hlesnu šokovaně. Leova reakce není o moc jiná. Povytáhne obočí a posadí se na barovou židli. Oba sklenici urychleně odložíme na bar. „Tak po tomhle budu jetá hodně brzo," ušklíbnu se. „Má to říz," zašklebí se Leo znovu a porozhlédne se po místnosti, jestli nezahlédne nějakou známou tvář. Mně se však krátce zatočí hlava a tak se intenzivně zadívám před sebe. Cítím se slabá. Snažila jsem se Leovi vysvětlit, že bych raději zůstala dnes doma. Cítím, že je tohle na mě ještě moc brzo. Včera jsem potřebovala transfuzi krve a dnes ji mám ještě míchat s alkoholem? To určitě nemůže být bezpečné. Z hluboka se dlouze nadechnu. „Potřebuju si odskočit... pohlídáš mi to? Ať mi do toho nikdo nic nehodí..." podívám se krátce Leovi do očí. Ten, aniž by cokoliv tušil, s úsměvem přikývne. Pomalinku vykročím k Erickovi opodál a snažím se klidně skenovat místnost pohledem. Kde by tady jen mohla být koupelna? „Děje se něco?" Řve mi Erick u ucha, abych ho přes hlasitou hudbu vůbec slyšela. To dunění reproduktorů mi vůbec nedělá dobře. Cítím, jak mi s každým zaduněním poskočí srdce. Cítím, jak se mi svírají plíce a točí se mi hlava. „Není mi dobře," odpovím tiše, Erick mě ale určitě nemohl slyšet. Vykročím tak k chodbě vedle baru a začnu zkoumat, kam asi může vést. Tahám za kliku prvních dveří, jen abych zjistila, že jsou zamčené. Hlava se mi však zatočí znovu a tak se s rukou na klice krátce zastavím. Z hluboka se nadechnu a snažím se zkoncentrovat. Tohle vůbec není dobrý. Erick mě opatrně objímá kolem ramen a potáhne mě k druhým dveřím, do kterých mě jemně strká. Sám se rozhlédne kolem a vstoupí za mnou. Zatímco tiše dveře zamyká, všímám si, že skutečně jsme v koupelně. Jak věděl, kde ji najít? „Posaď se..." zavírá hned záchod a opatrně mě k němu navede. Potichu se posadím a snažím se vydechnout. Cítím, jak jsem vyčerpaná. Cítím, jak mi cuká v ruce, jak se ozývá řezná rána. Je mi horko. Šílený horko.
Pomalu zvedám pohled k Erickovi. Střetnu se s ním pohledem. „Tohle nepřežiju..." šeptnu vyčerpaně. „Už jsi přežila mnohem horší věci..." snaží se mě povzbudit. Nad tím se ale uchechtnu a uhýbám pohledem. „Nemám vůbec sílu tady být... jsem tak vyčerpaná..." postěžuju si. „Divíš se?" Ptá se zbytečně. „Myslíš, že je nějaká šance, že budu moct odejít dřív?" Špitnu. Podívám se mu znovu do očí. Erick však mlčí a místo odpovědi sklopí pohled k mé ruce. „Neměla bys ji tak namáhat, ať ti to nezačne krvácet..." řekne jen tiše. Pomalu se postavím a o krok k němu přistoupím. Hned se zamračí. „Co to děláš?" Zeptá se. Já ho však náhle objímám. Spontánně, upřímně. „Děkuju za ten včerejšek," zašeptám hned vděčně. „Reo... tohle nemůžeš," namítá a hned ode mě odstoupí. Naštvaně se na mě podívá. „Nepřekračuj tu hranici. Ne se mnou," řekne vážně. „Jen... jsem ti chtěla poděkovat... zachránil jsi mi zase život..." špitnu. „Jo, protože za to mě platíš... dostávám za to prémie, víš? Nehledej v tom nic jinýho..." odpoví chladně. A já si najednou přijdu tak hloupě. Měla jsem pocit, že mu na mě přeci jen trošku záleží. „Udělal bys to i bez toho..." namítám. Nad tím se však zasměje. „Myslet si to můžeš..." ušklíbne se. Naštvaně si odfrknu. Myslí to vážně nebo to říká schválně? „Myslela jsem, že jsme přátelé..." řeknu naivně. „Ty nemáš přátele, Reo," připomíná mi až moc důrazně. „Lidé se s tebou baví jen proto, že jim platíš..." „Kdo ti dovolil se se mnou takhle bavit?" Bráním se hned. „Vždy jsi chtěla, ať jsem k tobě upřímný..." „Ty jsi tady ten, kdo překračuje meze... tohle by sis dovolovat neměl..." štěknu šeptem. Rychle se vydávám ke dveřím, kupodivu je jednoduše odemykám a ve vzteku z koupelny odcházím. Překvapivě mě to dalo zase dokupy. Cítím se o něco koncentrovanější. Bystřejší. Ráznějším krokem docházím za Leem, při obcházení jeho barové židle se však kolenem kopnu do jeho boty a tiše zakleju. Leo se tiše zasměje a přitáhne si mě k sobě. „Musíš dávat pozor..." usměje se. Pohladí mě jemně po rameni. Já si však hned po baru přitáhnu svůj koktejl k sobě a dlouze se z brčka napiju. Porozhlédnu se tiše kolem. „Z kama se s těma klukama vlastně znáš?" Kývnu však směrem k Marcovi. „Proč?" Podívá se mi Leo hned do očí. „Máš tolik přátel... já mám problém si udržet i jednoho..." přiznám. Leo mi hned odhrne pramen vlasů z tváře. „Nejsou to praví přátelé, zlato," zašeptá klidně. Povytáhnu mírně obočí. Uhýbá pohledem a sám se svého koktejlu napije. Je najednou tak vážný. „Vypadáte, že si rozumíte..." namítám. „Jo, ale..." zasměje se a krátce se odmlčí. Střetá se s Marcem pohledem a tak na něj v pozdrav s úsměvem zamává. „Kdybych přišel o všechny peníze, dělali by, že mě neznají..." podívá se mi do očí. „Přátelství, která si můžeš koupit, nejsou pravá přátelství..." dopoví. „Nikdy si to neodpustím..." zašeptám na to tiše. Kupodivu však má slova zaslechne. „Co?" Povytáhne obočí. Sklopím pomalu pohled. „Evanse," zlomí se mi hlas. Leo se krátce odmlčí. Z hluboka se dlouze nadechne a zadívá se na druhou stranu místnosti. „Nemohlas za to," řekne nakonec. „Nemusíš mi lhát..." podívám se na něj. „Mohlas to být ty... nebo Samu... za tohle nesou zodpovědnost jen ti, co to udělali..." řekne vážně. „Pojďme se bavit, vážností už bylo dost..." pousměje se. Pomalu přikývnu a napiju se znovu z koktejlu. Vypadá to, že mi tímto tempem brzy dojde. Mávám proto hned na jednoho z barmanů. „Ty už máš dopito?" Podiví se Leo a zadívá se překvapeně na svůj koktejl, který skoro vůbec neubyl. Hned se ušklíbnu. „Dvakrát whisky s drcenou limetkou," objednám si nakonec u mladého kluka. Ten rozhodně nemohl mít ještě ani dvacet jedna. Je vůbec legální, aby tady nalíval? „Nechci whisky... ještě mám ten koktejl..." namítá Leo. „To taky není pro tebe, ale pro mě," uchechtnu se. „Tak proč hned dvě?" Podiví se. „Nechce se mi pak hned objednávat znovu..." usměju se a pomalu dopíjím svůj koktejl. Ve sklenici tak už jen zůstává led. „Půjdu asi pozdravit kluky... půjdeš se mnou?" Ptá se mě. Já však ihned zavrtím hlavou. „Sednu si támhle..." kývnu k volnému křeslu opodál. „Je tady spoustu holek... určitě tady někde bude i Alicia..." podívá se mi Leo do očí. Já však vrtím hlavou. Chci dnes být sama. „Tak dobře..." dá mi pusu na čelo a sám si bere svůj drink. „Počkej..." zastavím ho hned. Na bar přistanou dvě sklenice s whisky a Leo povytáhne obočí. „Odneseš mi to tam, prosím?" Podívám se mu do očí prosebně. Pomalu přikývne. Nic nenamítá a beze slov bere obě sklenice do druhé ruky a ihned mi je ke stolu u křesla a gauče přináší. Leovi jsem hned v patách a okamžitě, co sklenice na stůl položí, mu vděčně vlepím pusu na tvář. „Děkuju... bav se..." usměju se. Na gauč se sama posadím a spokojeně vydechnu. Konečně chvíli sama.
Porozhlédnu se po místnosti a omylem se střetávám pohledem s Erickem, který mě sleduje od baru. Probodávám ho krátce pohledem a zrak nakonec odvracím. Všímám si, jak k Erickovi poklidně míří Cole. Oba vypadají tak moc střízlivě. Tak moc sem nezapadají.
„Co ty tady tak sama?" Ozývá se nade mnou a tak rychle stáčím pohled k mužskému obrysu. Matt se mi podívá do očí. „Kde máš Lea?" Povytáhne obočí. „Šel někoho pozdravit..." odpovím klidně. „A ty? Je tady spousta lidí..." rozmáchne se. Mírně se pousměju a uhýbám pohledem. Nevím, co na to říct. „Můžu?" Kývne Matt směrem ke mně. Zřejmě si chce přisednout. Z hluboka se nadechnu a v davu pohledem hledám Lea. Nejspíš nebude nadšený, až mě tady s Mattem uvidí samotnou. Srdce mi tak moc tluče a alkohol už v sobě začínám cítit. Jsem schopná provést nějakou blbost? „Jasně... posaď se..." usměju se však. To je jedna z prvních blbostí. Matt si sedá kousek ode mě. „Co?" Ohlédne se Matt k místům, kam se dívám, aby mu pohled padl na Lea. Chápavě se na mě otočí. „Je hodně žárlivý?" Ptá se a povytáhne obočí. Mírně pokrčím rameny. „Ani ne..." „Tak proč se toho bojíš?" Ušklíbne se. Nad tím se zamračím a podívám se mu do očí. „Nebojím se..." namítám. Matt se mírně zasměje. „Dobře..." usměje se na mě. Sama se mírně pousměju. „Co se ti stalo?" Ptá se mě hned a kývne k mému zavázanému předloktí. Ačkoliv mám dlouhý rukáv, obvaz zřejmě na chvíli vykoukl. „Zranila jsem se při tom pádu ze schodů..." vysvětlím. „Včera jsi to neměla," dívá se mi dlouze do očí. Mírně se pousměju a mlčím. Je všímavý. To by se mu nemuselo vyplatit.
Pomalu se natáhnu pro sklenici a rozechvělou rukou si ji přiložím ke rtům. Mírně si z whisky usrknu. „Proč nechceš, abychom jeli do Státu?" Zeptá se najednou. Nevím, jestli je tak dotěrný schválně nebo se jen slušně snaží vést konverzaci. „Evidentně už to máte domluvené, tak proč tě zajímá můj názor?" Odpovím, aniž bych se na něj podívala. „Protože vypadáš, že máš rozumné důvody..." řekne vážně. Pomalu k němu zvedám pohled. „Leonard nám v podstatě nic neřekl... jen, že to zařídí..." dodává. Nad tím se mírně uchechtnu. Znovu se napiju a odkládám whisky zpátky na stůl. „Co se ti tam nejhoršího stalo?" Zeptá se. „O tom s lidma, jako jsi ty, nemluvím..." odpovím hned. „Jako jsem já? Jsem na to až moc... normální?" Ušklíbne se. Podívám se mu do očí. Pomalu přikývnu. „Jo... lidi jako ty to nechápou... myslíte si, že přeháníme... že to je zábava, že to je hra..." „Lidi jsou hloupí... dnešní svět je totiž zvrácenej," pousměje se. „Nepřesvědčíš mě," zavrtím hlavou. „A neděláš tím chybu? Neříkáš tím náhodou, že se tam nic tak hrozného neděje, takže... je v pohodě, abychom tam jeli?" Ušklíbne se. Podívám se mu dlouze do očí. „Můžete umřít, když tam pojedete... v tom lepším případě..." řeknu hned vážně. „Vidělas někdy někoho umřít?" Ptá se vážně on. Nad tím se hlasitě zasměju. „Co? Přijde ti to vtipné?" Zamračí se. „Jo, přijde," zasměju se. „Víš kolik lidí jsem už sama musela zabít?" Povytáhnu pobaveně obočí. „Víš kolik lidí jsem viděla umírat... víš kolik přátel...?" Pokroutím hlavou. On opravdu žije v jiném světě. Pozorně mi však naslouchá a prohlíží si mě. Jak kdyby se mě snažil studovat. „Jak jsi přišla k těm zraněním...? Ta ruka... a koleno..." „Leovi nastražili do auta bombu..." vysvětlím klidně. Matt hned povytáhne obočí. „Já zrovna z auta vystoupila... a on byl od něj ještě o něco dál, takže to odnesl míň..." dodávám. „To je docela síla..." řekne šokovaně. „Zažila jsem už mnohem horší věci," uchechtnu se. „Třeba?" Povytáhne obočí. Mírně se pousměju a znovu se natáhnu pro skleničku. Tentokrát mi však vyklouzne z ruky a padá mi k nohám na zem. Tiše si povzdechnu a sklopím pohled. „Jsi v pohodě?" Ptá se Matt hned. Já se však tiše zadívám na malé střepy, které se mi zachytily na kůži. Na třpytivé odlesky, které mi na nohách tvoří. Nakonec pomalu přikývnu a pousměju se. „Neptej se na takové otázky..." řeknu však nakonec. Podívám se mu důrazně do očí. Mírně se pousměje a sám se ze svého drinku napije. „Vypadáš smutně," řekne nakonec, zatímco svůj pohled upírá ke sklenici. „Jsem jen unavená... běž se bavit, nemusíš svou party trávit s otravou, jako jsem já..." ušklíbnu se. „Je mi fajn," podívá se mi do očí. „Nikdo z těch lidí tady... ke mně není tak upřímný jak ty... jsem z té přetvářky už trošku přešlý..." řekne upřímně a sám se zadívá na dav. „A co Luke? Ten je upřímný dost..." uchechtnu se. „Luke je sjetej... a není ani tak upřímnej... spíš neustále na všechno nadává, nic se mu nelíbí..." pokroutí hlavou. „Přijde mi, že vy ze Státu si na nic nehrajete..." řekne najednou. To mě upřímně rozesměje. „Co? Není to pravda?" Povytáhne obočí. Hned zavrtím hlavou. „Vůbec. Asi jsi s moc lidma ze Státu ještě nejednal," usměju se. „Jo... znám jen tebe a Lea... a jednou jsem potkal toho... jak se sakra jmenuje..." šeptne si pro sebe. Promne si pomalu rty a sklenici na stůl zase odkládá. „Chris? Whie?" Povytáhne obočí, zda se nemýlí. „Christian Whie? Ten nežije ve Státě..." namítám. „Ale přišel mi fajn..." „Každej ti bude připadat fajn, když to ten člověk bude chtít... vidíš jen to, co oni chtějí, abys viděl..." vysvětlím. „Všichni nemůžou být přece takoví," ušklíbne se Matt nedůvěřivě. „Odkud vlastně jsi?" Povytáhnu obočí. „Teď už několik let žiju tady... ale narodil jsem se v Tacomě..." přizná. Nad tím se hned usměju. „Vážně? Jsem taky z Washingtonu..." Usměju se zářivě. Matt se mírně zasměje. „Vždyť jsi Italka, ne? Tvoje rodina je z Itálie..." „Ne..." vrtím hned hlavou. „Daniel Baiamonte není můj pravý otec," vysvětlím klidně. Nad tím šokovaně povytáhne obočí. „Narodila jsem se v Santa Monice... hned po mém narození se však naši, celá moje rodina, odstěhovala kousek za Seattle a do mých dvanácti jsem vyrůstala tam," usměju se. Je to snad poprvé, kdy potkávám někoho, kdo vyrůstal ve Washingtonu. Je to jako potkat starého známého, o kterém jste nevěděli, že ho znáte. „Počkej, z toho jsem trochu zmatený..." nervózně se zasměje a o kousek si ke mně přisedne. „Unesli mě do Státu, když mi bylo dvanáct... podívej..." ukážu mu přeškrtlé číslo vytetované na vnitřní straně prstu. „Když tohle na někom uvidíš, znamená to, že je takzvaně z dovozu... značí to číslo transportu a kolikátý v tom transportu byl..." vysvětlím klidně. Matt se však zmateně uchechtne a nevěřícně si mě změří pohledem. „Ty mi nevěříš?" Povytáhnu obočí. Hned se zasměje a vrtí hlavou. „Ne. Bláznivější historku jsem neslyšel," uchechtne se. „Je to pravda," snažím se ho přesvědčit. „A co tvůj bratr? To vás jako unesli zároveň?" Povytáhne obočí. „Není to můj bratr..." namítám hned. „Vždyť jste dvojčata... jste si i podobní," zasměje se. „To teda nejsme," ohradím se hned. „Narodili jsme se ve stejný den, ale... každý jiným rodičům..." „Přece si nemyslíš, že téhle bláznovině někdo uvěří," zasměje se znovu. Povytáhnu mírně obočí. „Bylo to i ve zprávách..." hlesnu. V životě by mě nenapadlo, že by se někdo nad tím smál. Že by mi to někdo nevěřil. „Daniel mi nechal zabít mé pravé rodiče..." „Každej ví, že otisknou všechno, za co jim zaplatíš, Reo... těm historkám nikdo nevěří, nikdo to nečte..." ušklíbne se. „Leo!" Zamává Matt na Lea opodál a hlasitě na něj pískne. Značně veselý Leo za námi ihned cupitá a sedá si vedle mě. „Máš super bar, Matte," pozvedne Leo jiný drink, než pil před chvílí. „Za chvilku budeš namol," šeptnu k němu. Leo se na mě však nadšeně zazubí. „Konečně se jednou role obrátily," mrkne na mě. Mírně se uchechtnu a pokroutím hlavou. „Kdy letíte?" Ptá se Matt klidně. Na to, že to je jeho party, je i on opilý málo. „Zítra?" Ptá se mě Leo. Mírně přikývnu. „Snad zítra odpoledne..." přitakám. „A kam že letíte?" „Do Šanghaje..." pousměju se. „Rea Baiamonte?" Ozve se od skupinky opilých holek, které k nám právě docupitají. Pomalu k nim upřu pohled a povytáhnu obočí. „Chtěla jsem tě jen pozdravit... dlouho jsme se neviděly," usměje se na mě jedna z dívek. Zmateně si ji prohlížím. „Známe se?" Zeptám se nejistě. „Jasně... viděly jsme se přeci na benefičním koncertě v Římě... chválila jsem ti šaty," zachichotá se. Pomalu si s Leem vyměním pohled. „Tam jsem nebyla... již několik let..." odvětím. „Já vím, ale nezapomněla jsem na tebe," docupitá ke mně dívka ještě blíž. Z čista jasna se však vedle ní zjeví Erick a v dalším přiblížení ke mně ji zastaví. „No dovolte... nechte mě projít, chci jen pozdravit svou přítelkyni," ohradí se na něj dívka. Erick se mi krátce podívá do očí, já však mírně zavrtím hlavou. „Pojďte si raději dát nějaký drink..." snaží se ji Erick odtáhnout. Dívka se však rozmáchne a háže po mně skleničku. Leo pohotově napřáhne ruku a před skleničkou mě skrývá ve svém náručí. I tak však cítím, jak mi do vlasů dopadají velké kapky alkoholu. Zřejmě vodky. „Brianno!" Slyším hned Matta nadávat. „Co sakra blbneš?" Vyjíždí po ní. „Dobrý?" Ptá se mě však Leo, zatímco ode mě Erick celou zbývající skupinku odhání. Klidně přikývnu. „Opatrně... máš střepy ve vlasech," šeptne Leo. Pomalu se mu podívám do očí. „To je mi fuk..." šeptnu. Navážu krátký oční kontakt s Erickem. Přikývnu ve znamení, že jsem v pohodě. „Co je zač?" Kývnu k holce, kterou již odvádí ochranka. „Nemám tušení..." zavrtí Leo hlavou a hned se k ní podívá. Několik střepů mi spadne z vlasů do klína a já tak dostávám znamení, že takhle nejspíš v party pokračovat nemůžu. Díky bohu za ty dary. Snad se mi podaří odsud úplně vypadnout. „Půjdu se umýt... jsem celá od alkoholu..." šeptnu. Leo souhlasně přikývne. „A převleč se... chci tě ještě s někým seznámit," mrkne na mě. To mi napovídá, že se odsud jen tak nedostanu. A to nemám ani nejmenší ponětí, kde teď seženu náhradní šaty.