andREA 2

6

Mám pocit, že omdlím. Že to je past a stane se něco hrozného. Že mi vyskočí srdce z těla. Že se pozvracím. Ruce se mi chvějí nervozitou, nedokážu zklidnit dech. Pohledem těkám sem a tam po luxusním interiéru nově postavené vily. Nechal mě tady čekat. A co hůř, nechal mě hlídat. Jak kdybych tady už opravdu nebyla doma. Jak kdybych byla vetřelec. „A co je to za překvapení?" Zaslechnu Tomassův hlas z vedlejší místnosti. V tu ránu se mi podlomí nohy a rychle klekám na zem. Slzy se mi hned nahrnou do očí. Nevěřím tomu, že ten hlas opravdu slyším. „Uvidíš..." odpoví mu tátův hlas. Vzápětí však vychází zpoza rohu a já ho zahlédnu. Oblečeného v červeném svetru a v džínách. V bílých luxusních teniskách. Vlasy má dlouhé, kudrnaté, ale upravené. A je tak vysoký. Tak moc vyrostl.
Jakmile mě zahlédne, prudce se zastaví a tátovu ruku pouští. Zmateně se zamračí. „Tomí...?" Zlomí se mi hlas. Mám pocit, že přes všechny ty slzy musím špatně vidět, protože netuším, jak se to stalo, ale Tom mě rázem pevně objímá kolem krku, div mě neuškrtí. Hlasitě se rozbrečí. Nic ale neříká. Pláče. Zoufale. Pevně si ho tisknu k hrudi a hladím ho po zádičkách. „Už jsem tady..." zašeptám skrz vzlyky. „Máma je tady..." šeptnu mu do ouška a políbím ho starostlivě do vlasů. Hned se mi sveze do klína, nepřestává mě objímat. „Mám tě rád, maminko," zavzlyká tiše. A to mě tak moc zapíchá u srdce. Nepamatuji si totiž moment, kdy by mi to takhle otevřeně vůbec kdy řekl. Nebo jen naznačil. Před očima se mi krátce zatemní a tak je raději zavírám. „Já tebe, Tomí... moc..." špitnu mu do vlásků. „Tak moc jsem se o tebe bála..." zavzlykám tiše, zoufale. Tomasso se ale odtáhne a já se na něj podívám. Svými malými prstíky mi začne stírat slzy z tváří. Tak moc vyrostl. Tak moc dospěl. Bude mu teprve šest a chová se tak rozumně. „Neplakej..." zašeptá. Usměju se na něj a pomalu mu setřu slzy i z jeho červených tvářiček. „Pojedeme domů?" Zašeptá prosebně. „Maminka tady s tebou teď zůstane..." řekne však táta. Pomalu se mu podívám skrz slzy do očí. Hodně rychle pochopím, že se nehodlá Tomassa vzdát. Že ho nepustí. Možná to dělá proto, že ví, že s ním zůstanu. Chce mě mít pod kontrolou. „Co kdybys šel s Ritou nachystat mamince večeři? Určitě má hlad," řekne táta klidně. V jeho hlase ale cítím něco, co mě znervózní. Tom zavrtí hlavou a pevně mě chytne za ruku. „Neboj se... nikam nepůjdu..." zašeptám a po ruce ho jemně pohladím. „Dala bych si carbonary... zvládnete to...?" Pousměju se na něj mírně. I když i mi trhá srdce z toho, že další minutu nestrávím s ním. Mám totiž chuť ho obejmout a už nikdy v životě ho z náruče nepustit. Bojím se, co by táta mohl udělat, když Tomasso se mnou nebude.
Tom ale váhavě přikývne. Natáhne ke mně ale malíček. „Slibuješ?" Zeptá se. Tohle je pro mě nové. Tohle nikdy nedělal. „Slibuju," zaháknu svůj malíček o ten jeho. Tohle málo mu stačí k tomu, aby mi věřil. A hned se sebevědomě, a hlavně šťastně, rozběhne pryč. „Zaveď ji na prohlídku. A ukaž jí pokoj," řekne táta ledabyle a hned mizí pryč. A to jsem měla pocit, že se mnou bude chtít mluvit. „Zvedej se," chytne mě chlápek nade mnou silně za předloktí a vytáhne mě rychle do stoje. Hned se mu ale vytrhnu. „Nesahej na mě," syknu naštvaně. Ušklíbne se. „Ty tady rozkazy nerozdáváš," chytne mě znovu, tentokrát za paži, a rychlým krokem mě táhne pryč. Mám z toho špatný pocit. Ačkoliv jsem konečně s Tomem, cítím, že tohle nemůže dopadnout dobře. Já totiž takové chování ke mně dlouho nevydržím. Dřív nebo později se určitě ozvu. A vymstí se mi to, určitě se mi to vymstí.
Nestíhám ani postřehnout kolika spletitými uličkami jsme se propletli a už mě strkají do jedněch dveří. Dovnitř klopýtám. A jsem překvapená z toho, koho tam zahlédnu. „Kompletní prohlídka. Postupy znáš..." pronese chlápek za mnou a hned dveře zavírá. „Co tady děláš?" Ptám se hned Neila, trošku naštvaně. Myslela jsem, že stojí za Leem. „Mohl bych se ptát na to samé..." odpoví klidně. Nějak tak vycítím, že ani on není nadšený z toho, že tady je. „Svlíkni se..." „Ani náhodou..." „Buď to uděláš ty nebo to udělá někdo za tebe," mluví stále klidně. Podívám se mu do očí. Myslí to vážně, že by někoho zavolal. Je mu to jedno, jak se budu cítit. A tak když se pomalu nadechne, aby řekl bůh ví co, začnu ze sebe oblečení naštvaně strhávat. Každý jediný kousek odhodím před něj na zem. Včetně obou bot. Celou tu dobu se mu dívám do očí. I když ty jeho mají občas tendenci sklouznout k mým nahým prsům. Jakmile však před ním stojím komplet nahá, rozhodím naštvaně rukama. A on se zvedá. „Máš nějakou štěnici... sledovací zařízení...?" Zeptá se. Probodnu ho naštvaně pohledem. „Kdy jsi změnil strany?" Zeptám se však, jakmile mi kolem těla začne něčím přejíždět. Asi aby objevil něco, co nikde není. „Mohl bych se tě ptát na totéž..." zašeptá a krátce se mi podívá do očí. „Já si polepšila..." „A jak víš, že já ne?" Povytáhne obočí. Svou ledovou dlaň mi pokládá na bok a odstrčí mě mírně k lůžku za mnou. „Posaď se," řekne. Odchází si něco vzít. Promnu si zoufale oči. „Posaď se," zopakuje. Naštvaně si povzdechnu a nakonec odcházím k lůžku. Pomalinku se na něj posadím. Otráveně. „Nemáš nějaké zdravotní problémy?" „Ne," odseknu hned. „Nějaké úrazy za poslední dobu?" „K čemu ti to bude?" Odseknu znovu. Pomalinku ke mně dojde s divným stříbrným zařízením. Podívá se mi krátce do očí, následně mě však chytá za zápěstí a prudce mi otáčí předloktí vzhůru. V mžiku sekundy mi zařízení přitlačí k předloktí a něco z něj vystřelí. Hlasitě syknu. V předloktí ihned ucítím zvláštní tlak. „Když se to pokusíš vyndat, vykrvácíš... tak to nezkoušej..." podívá se mi krátce do očí. Cítím takový vztek. Nestíhám ho však ventilovat. On mi mou ruku totiž otočí a prudkým rychlým pohybem přejíždí čímsi ostrým po vytetovaném prstýnku s B po mém prsu. Mírně šokem vykřiknu a prudce rukou uhýbám. Na stehna mi ihned kape spousta krve. „Co to děláš?!" Okřiknu ho zoufale. Vím totiž, co tohle znamená. Už mě neberou jako Baiamonte. Už mě nikdy nebudou brát jako jednu z nich. A dají mi to najevo. Dost výrazně.
Zatímco krev mi z prstu stéká rychlým tempem po celé ruce a kape na stehna, cítím poprvé nával strachu. To blbé tetování mi dávalo moc. Ochranu. Pocit bezpečí na tátově území. Teď si se mnou může nakládat jakkoliv. „Vítej mezi smrtelníky," ušklíbne se Niel mírně. Krátce se mi nahrnou slzy do očí. Tentokrát plné obav.