andREA 2

2

Ještě dřív, než se stíhám plně probouzet, se mi zvedá žaludek. A já v sobě ihned cítím veškerou směsici všech druhů alkoholu, které jsem do sebe včera narvala. Sotva rozlepím oči, prudce se zvedám a vyběhnu ke koupelně. O běhu se moc mluvit nedá. Koleno mě vždy po ránu zlobí a tak do koupelny spíš vtipně odklopýtám. Rychle si k záchodu klekám a snad dřív, než tak stíhám udělat, začnu zvracet. Intenzivně. Až moc intenzivně na to, že jsem teprve v rozespalém stavu. Vlastně jsem ještě ani pořádně neotevřela oči. „Je ti špatně?" Slyším z vedlejší místnosti. Několikrát se zoufale nadechnu a přemýšlím, co mu odpovím. Znovu mě však nadáví a tak začnu zvracet znovu. Tentokrát je to kratší. Ale taky mnohem nechutnější. Rozechvělými prsty si toaleťákem utírám pusu a rychle všechno spláchnu, ať mě to nenutí zvracet dál. Od mísy se ale nehnu. Cítím totiž, že to ještě nebylo všechno. „V pohodě?" Ozve se klidně od dveří. „Vypadám tak...?" Odpovím rozechvěle a zoufale se na něj podívám. „Cítím každej shot, kterej jsem si včera dala..." zasténám zoufale. Mírně se nad tím ušklíbne. „Neříkej mi, že ty jsi v pohodě," vyčtu mu hned. Pokrčí mírně rameny a usměje se na mě. Než však stíhá cokoliv dalšího říct, znovu začnu zvracet. Už skoro naprázdno. Leo ke mně ale i tak dochází, sedá si vedle mě a shrne mi vlasy dozadu, kde mi je přidrží. A při posledním kole zvracení mi je to i nejspíš zachránilo. Znovu si pusu utírám a znovu vše rychle spláchnu. A zoufale zakňučím. „Řekl jsem Estelle, ať má připravený vývar," ušklíbne se na mě a pohladí mě po zádech. Zoufale si opřu hlavu o prkýnko. „Pořád si mě chceš vzít?" Šeptnu zoufale. Hlava se mi točí a já si upřímně nejsem jistá, jestli nebudu zvracet znovu. Leo se však tiše zasměje. „Mě jen tak neodradíš..." mrkne na mě. Zvedá se a dojde k umyvadlu. Napustí mi sklenici čisté vody. Já ale zavírám oči. „Moc si toho pak nepamatuju..." zašeptám tiše. Leo si ke mně čupne a sklenici mi v podstatě vrazí do ruky. „Napij se," rozkáže. A já si přeci jen trochu ucucnu. Opatrně se opřu zády o stěnu za mnou a zoufale si povzdechnu. Podívám se na něj. „Nedělala jsem blbosti, že ne...?" Šeptnu s obavou v hlase. Postaví se a opře se o umyvadlo. Šibalsky se usměje. „No..." „Co jsem provedla?" Vyhrknu hned. Zasměje se. „Nic... vypařili jsme se a zbytek večera strávili tady spolu..." „Pamatuju si, že jsme byli na terase..." šeptnu a znovu se napiju. Leo pomalu přikývne. „A potom v ložnici... v koupelně... a v bazéně... jo a... možná jsme rozbili stůl..." ušklíbne se. Vytřeštím na něj mírně oči. „To je vtip, že jo..." „Ne," zasměje se. Mně ale do smíchu není. Znovu se trochu napiju vody a rozechvěle odložím sklenici na zem. Promnu si spánky. Hlava mi asi brzo pukne. „Neboj, už jsem nechal sehnat nový..." „Co jsme dělali, prosím tě...?" Podívám se na něj znovu. „Co asi..." ušklíbne se. „Ale... jak jsme ho při tom mohli rozbít?" Nechápu stále. Leo se usměje. „Až ti bude líp, předvedu ti to," zazubí se a natáhne ke mně ruku, aby mě zvedl do stoje. Pomalinku se postavím, celá se ale chvěju a nejsem si jistá, jestli nebudu znovu zvracet. Leo mě jemně chytá za zápěstí a opatrně si otáčí mé předloktí k sobě. Uprostřed jizvy od něj se mi táhne malá modřina. „Tu nemáš ode mě," řekne hned na obranu. Já nad tím ale jen pokrčím rameny. „Asi jsem se někde praštila," odbydu to a pomalinku se vydám zpátky do ložnice. V mírném předklonu. Břicho totiž stále hlásí, že možná ještě nebyl konec. „Pojď si dát tu polívku..." „Nah... všechno co dám dovnitř, půjde ven," zašeptám a lehám si zpátky do postele. Zoufale se na něj podívám. Leo se na mě usměje a pomalinku dojde za mnou. „Užíváš si to?" Povytáhnu obočí, zatímco se obouma rukama chytám za břicho a choulím se do klubíčka. Leo se nade mě nakloní a jemně mě políbí na čelo. „Jen pořád nechápu, jak někdo, kdo má alkohol tak moc v lásce, po ránu vždycky tak moc trpí..." „Asi jsem byla v minulém životě svině... a teď si to vyžírám..." zašeptám. A vzápětí hned zakňučím. „Další den po svatbě bude peklo," šeptnu si v uvědomění. „No to doufám, že ne, mám v plánu výživné líbánky," mrkne na mě a proplete si se mnou prsty. Povzdechnu si. „Asi se půjdu umýt... ať můžeme domů..." šeptnu. Neochotně se zvednu a mírně se zamračím. Ten alkohol v sobě cítím čím dál tím víc. „Nech otevřeno," řekne mi, jakmile se odhodlám a vykročím zpátky ke koupelně. „Proč?" „Chci vědět, že jsi v pohodě..." „Takže se budeš dívat?" „Možná?" Usměje se. Nad tím se pousměju. Dveře otevřu ještě víc dokořán, ať má výhled na sprchu. Mírně na něj mrknu. Jakmile se ale otočím zády, přemítám zase, jestli raději nezamířit k záchodové míse.