andREA 2

81

„Co budeme pít, zlato?" Ptá se Leo a z lednice bere do ruky červené víno. Pomalu za ním docházím, stoupám si na špičky opírám si hlavu o jeho rameno. Pomalu ho objímám kolem pasu. „Hmm... asi nechci dneska míchat..." zašeptám. „A kluci si daj co?" Doptává se. Nad tím se ušklíbnu. Pomalu ho pouštím a mírně od něj odstoupím. „Dneska jsme v převaze... všichni milujeme whisky," usmívám se. Leo nad tím mírně pokroutí hlavou a vytahuje si svůj gin. „No tak... dej si s námi..." zaprosím. „Z whisky se moc rychle opiju..." namítá a pokládá svůj gin na bar. „Vždyť má podobně procent jak gin, ne?" Zamračím se mírně a natáhnu se pro láhev ginu. „Ten ale míchám s tonicem," mrkne na mě. „Chcete pomoct?" Přichází za námi k baru Nue. Jakmile zahlédnu čtyřicet procent alkoholu na obalu od ginu, rychle to Leovi ukážu. „Vidíš? Čtyřicet..." namítám. Nad tím se tiše zasměje a pokroutí hlavou. Stejně však dál připravuje svůj gin tonic. „Můžeš pro vás tři udělat ten váš zázračný nápoj s limetkou..." odpovídá zatím Manueli, který již dávno na limetce pracuje. „Nico?" Zvolá do obýváku Nue. „No?" Otáčí se na nás z gauče. „Dáš si taky whisky?" Ptá se a ukáže mu láhev. Nico se krátce odmlčí a pomalinku se nakonec z gauče zvedá. Klidnými kroky k námi přichází. „Dal bych si červený..." říká však. „Vidíš? Říkal jsem ti, že otevřeme víno," dloube do mě Leo. „Nechci míchat... už tak pijeme druhý den po sobě, podle mě odpadnu mnohem dřív..." „Nebo naopak vydržíš dýl," mrkne na mě Nue s úsměvem. Jsem hrozně ráda, že tady ještě na pár dní zůstali. A ačkoliv jsem byla šťastná, že tady mohl být Tom s námi, jsem ráda, že ho Nicole se Samem vzali společně se svými kluky zpátky do Státu. Že se nemusím držet zpátky a konečně to oslavit pořádně. Když už i Leo oslavuje pitím, znamená to, že opravdu důvod k oslavě je. „Vždyť máš whisky rád," podívám se na Nica dlouze. „Včera jsem to s ní trochu přehnal..." přiznává. „Tak si dej se mnou gin tonic," navrhuje Leo. A zatímco mi Nue podává mou skleničku whisky a vděčně se na něj usmívám, Nico k mému překvapení nakonec přikývne. „Fajn... dám si..." „Počkám vás vedle..." řeknu však a pomalinku do obýváku docházím. Ještě před tím, než si sedám, si z whisky mírně usrknu. Je výborná. Plná dřevitých a kouřových tónů. Jemně nasládlá s kapkou kyselé limetky na závěr. „Dá se?" Ptá se mě Nue. Pomalu si sedám na gauč a sklenici odkládám na stůl. „Tohle bych mohla pít furt..." podívám se mu do očí. Usmívá se. „Jak se ti vůbec daří?" Ptám se ho. Mírně pokrčí rameny a odvrací pohled. „Jde to..." odpoví a sám se své whisky napije. „Nezníš moc nadšeně..." řeknu polohlasem. Odkládá sklenici opět na stůl a mírně se pousměje. „Ale ne, vše je fajn... jen... někdy si přeju, abych se narodil do jiné rodiny... jestli chápeš..." odpoví vážně. Podívám se mu do očí a pomalu přikývnu. „Všichni si myslí, jak musí být super být členem královské rodiny..." zašeptá. Zní dost osaměle. „Upřímně se divím, že ti vůbec dovolují stýkat se s Leem..." šeptnu já. „Má dobré vztahy s mým otcem, takže v tomhle jsem v suchu..." „Pomlouváš mě?" Přidává se k nám Leo, který si ihned sedá vedle mě na gauč. Nico je mu v patách, ten se naopak posadí do křesla mezi Leem a Nuem. „O tobě jen v dobrém," mrkne na něj. Leo s úsměvem pozvedne sklenici a krátce se z ní napije. „Co ty, Nico? Čím se vlastně živíš?" Ptá se Nue se zájmem. Pomalu zvedám k Nicovi pohled. Krátce se s ním střetám pohledem. „No..." přeskočí mu mírně hlas a tak si trochu odkašle. „Rodinný byznys..." shrne to. Nad tím se mírně ušklíbnu. „Slyšel jsi o Reatimu?" Ptá se. „Jasně. Jeden z nejrozšířenějších bezpečnostních systémů v Evropě..." přikývne Nue vážně. „Nejmenovalo se to jinak?" Zamračí se Leo mírně. „Jmenovalo," odpovím vážně. Z mého tónu hlasu jde jasně slyšet, že nejsem nadšená. Táta před pár lety všechno sjednotil pod jednu značku. Reatim, jak dokonalý název. A tak se z falešné adopční sítě pro mafiány, kde ve skutečnosti unášeli děti po celých státech, stala celosvětově uznávaná firma. „Dělám hlavního ajťáka," řekne Nico klidně. „Už jsi povýšil?" Povytáhnu obočí. Podívá se mi do očí. „Daniel si mé práce váží..." odpoví. „Ještěže neví, že jsi tady," odpovím klidně. „To bychom už nejspíš byli oba mrtví," usmívá se na mě. Pomalu pozvedne sklenici a napije se. Tiše se uchechtnu. „Promiň... Daniel je..." ptá se Nue zmateně. Zřejmě se v tomhle světě neorientuje ještě tak, jak jsem si myslela. „Její táta," kývne Leo ke mně. Pomalinku mě objímá kolem ramen a přitáhne si mě k sobě. „Jako Daniel Baiamonte...?" Podiví se. „Nevěděls to?" Uchechtnu se. „Věděl..." odpoví. A tomu nerozumím ještě víc. Když to věděl, proč se tak diví? Od Lea se hned mírně odtáhnu a zatímco se natahuji pro svou whisky, on mě hladí po zádech. „Jedete na svatební cestu?" Mění však Nico rychle téma. Zřejmě i on cítí, že tohle není zrovna vhodné probírat. „Jo..." odpoví Leo klidně. „Kam?" Vyptává se Nue. „To je naše tajemství," odpovídá Leo dál. Ačkoliv jsou nám oba tak blízko, ani jednomu teď nemůžeme věřit natolik, abychom se jim mohli až tak svěřovat. Pomalinku se napiju z whisky, tentokrát si ji však nechávám v ruce a opírám se zpátky zády o gauč. „Kdybyste na líbánky zase potřebovali půjčit královský expres, jsem tady..." rozhodí Nue se zářivým úsměvem rukama a sám se své whisky napije. „Co je královský expres?" Uchechtne se Nico. Z hluboka se tiše nadechnu. „Letadlo," odpovídá Nue dřív, než se do toho stíhám vložit. „Na turné nám odešel motor na mém..." vysvětluje Leo Nicovi. Taky bych si jednou přála umět lhát s takovou lehkostí. Přijde to s věkem? Nebo se zkušenostmi? Nebo na to potřebuju mít talent? „Myslel jsem, že jste z vily stěhovali nějaký nábytek..." řekne však Nue pobaveně. Zatajím krátce dech. S mírnými obavami se podívám Nicovi do očí. Ten jen povytáhne obočí. „Vážně?" Řekne se zájmem. Z hluboka se dlouze nadechne a opře se lokty o kolena. Už mu všechno došlo. Docela rychle. „Nico..." povzdechnu si. „Promluvme si," štěkne naštvaně. Celou sklenici gin tonicu do sebe obrací a prudce se zvedá, jen aby ráznými naštvanými kroky odešel z místnosti. Podívám se pomalu Leovi do očí. „Řekl jsem... něco, co jsem neměl?" Diví se Nue. Leo mě však pohladí po ruce. „Jdu za ním..." zašeptám. Leo pomalu přikývne. Sama do sebe obrátím zbylý obsah sklenice a postavím se. Odložím ji zoufale na stůl. „Renime..." ohlédne se Leo přes rameno. „Pane?" Přistoupí ihned blíž. „Zůstaň tady... nechte teď Ree soukromí..." řekne vážně. Nad tím se však Renim nesouhlasně zamračí. „Pane, to je porušení bez-" „Můžu jít já," nabízí se však Cole, který na rozdíl od Renima ví, o co se jedná. Leo se mi pomalu podívá do očí. A já přikývnu. Renim se na mě zmateně zadívá, já však uhýbám pohledem a společně s Colem se vydávám směrem, kterým odešel Nico. Bůh ví, kam vůbec šel. Tiše si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Fakt se mi to nechce řešit. „Nevíš, kam šel?" Ptám se Cola. Ten ihned podobnou otázku pokládá ke svému sluchátku v uchu. Pomalu se zastavím ve společenské místnosti a porozhlédnu se. Nikde ho nevidím. „Je na pláži..." řekne nakonec. „Na pláži?" Podívám se na něj zhrozeně. Teď? Copak se zbláznil? Takhle v noci při přílivu se zvedá vítr. Není to zrovna nejpříjemnější místo pro rozhovor. I tak však s povzdechem procházím místností. Cole mi otvírá dveře na terasu a já ihned vstupuji do divokého větru, který mi okamžitě cuchá vlasy. Znovu si je prohrábnu a zatímco po schůdkách scházím k pláži, snažím se neposlušné pramínky vlasů přimět, ať zůstanou v klidu za mýma ušima. Bez úspěchu. Zřejmě mi je prostě souzeno při rozhovoru s Nicem pojídat postupně i své vlasy. Tiše zakleju. Po chvíli však Nica zahlédnu. Stojí ke mně zády a dívá se na rozbouřený oceán. Dnes je voda velmi neklidná. A já cítím, že náš rozhovor bude taky.
Pomalu k němu docházím, zřejmě neví, že jsem tady. Přes ten hlasitý vítr mě nemohl slyšet. „Nico..." začnu proto. Prudce se na mě otáčí. Je naštvaný. Hodně naštvaný. „Řekni mi, že jsem to špatně pochopil," ukáže za sebe zpátky na vilu. Zadívám se mu dlouze do očí. „Ty jsi to ale opravdu špatně pochopil..." šeptnu. „Vážně? Takže jsi opravdu královským speciálem stěhovala nábytek?" Rozhodí rukama. „Ne..." řeknu klidně. „Takže to chápu správně," štěkne. Pomalu se znovu dlouze nadechnu. „Ne," řeknu znovu klidně. „Nesnaž se mi lhát, Reo. Netvrď mi tady, že to je náhoda, že v době, kdy z domu zmizelo tolik d-" zarazí se. Hlasitě však naštvaně dýchá. „Kdy všechno zmizelo... a ty použiješ na transport cizí letadlo... a pak se jen tak, z čista jasna Sorokin objeví u tebe na svatební oslavě? Nejsem pitomej," štěkne rozčíleně. „Opravdu jsem to využila, abych z hlavní vily něco odstěhovala... a nebyl to nábytek... ani to, co si myslíš..." mluvím stále klidně. „Tak co?" Štěkne. „To ti nemůžu říct..." „Nelži mi, Reo. To já jsem ti ukázal, kde to hledat." „Opravdu o tom nemluvím," zvýším už mírně hlas. Probodává mě pohledem. Popojde ke mně o něco blíž. Tak blízko, až cítím jeho dech na tváři. „Nevěřím ti," sykne. Nad tím mírně pokrčím rameny. „A já nevěřím tobě..." odpovím. „Já k tobě byl vždycky upřímnej," zavrčí. „Vždycky ne. Dokud mezi námi bude stát Daniel, nik-" „Přestaň do toho tahat svýho fotra," štěkne nahlas. Pohled má již téměř vražedný. „Těmihle chabými pokusy jsi mi řekla vše," odsekává. „Nico..." „Přestaň. Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že bys mohla být taková svině... po tom, čím vším sis prošla... a bez mrknutí oka jsi je všechny prodala, jak kdyby to byl kus majetku." „Ty mně něco vyčítáš?" Zvýším už hlas i já. „Ano, vyčítám. Obchoduješ s lidmi. Je to nechutný." „Je to nechutný? Bůh ví jak dlouho jste je drželi v tom zatraceným vězení, víš kolik z nich tam zemřelo?" „Reo..." slyším za sebou Cola. Zřejmě se mi snaží naznačit, že až moc prozrazuji. „A tys jim co, dala snad svobodu? Tím, že jsi z nich udělala jen živoucí schránku na přechovávání orgánů?" „Nic jsem neudělala." „Nic jsi neudělala, ale Benjamín skončil v nemocnici. Nic jsi neudělala, ale Sorokin je najednou tvůj největší kámoš. A ve stejné době sis musela půjčit letadlo od španělské královské rodiny. Proč? Protože je všem jasný, že tvoje letadlo všichni sledujou. A všechny bys do jednoho letadla nenarvala." „To si vážně myslíš, že jsem tak pitomá, že bych něco takového převážela královským letadlem?" Pokroutím hlavou a svraštím obočí. „Ne. Jsi tak chytrá. Protože víš, že kdyby se to provalilo, královská rodina bude muset stát při tobě. Takový skandál by totiž neustálo celé Španělsko," sykne. Nenávistně se mu dívám do očí. Na tohle ale nemám co říct. Zajedu si rukou zoufale do vlasů a tiše zakleju. Nesnáším, že tohle musím řešit. „Půjdu se sbalit... tady už nechci být..." zašeptá Nico najednou a vykročí směrem k vile. „Nemůžu tě teď nechat odjet," vyhrknu rychle a vykročím k němu. On se však prudce otáčí. Nevěřícně se uchechtne. „Co prosím?" Povytáhne obočí. „Nic ti teď nepoletí... vyspi se a můžeš jet ráno..." dodávám. Důvod je však ve skutečnosti jiný. Nemůžu ho přeci nechat jít, když teď všechno ví. Co s tím ale budu dělat, to netuším. „Přespím v hotelu, díky za starost," štěkne. „Aby se všichni dozvěděli, že jsi tady?" Povytáhnu obočí. „Nemůžeš přece nikomu říct, že jsi tady vůbec byl..." „Jak ty můžeš vědět, že to už neví?" Povytáhne obočí. „Vím to, že to nikdo neví," odpovím. Nad tím se uchechtne. „Proč myslíš?" Opáčí. Pomalu polknu a dlouze se odmlčím. Zadívám se prázdně na rozbouřených oceán a cítím, jak mi s každým novým poryvem větru, s každým nárazem velké vlny, postupně puká srdce. „Co bys dělal na mém místě ty?" Nahrnou se mi slzy do očí. „Cože? Nechápu..." vrtí hlavou. „Kdybys zjistil, že něco, cos zdědil, skrývá to, co skrývá..." zlomí se mi hlas. „Vrátil bych to tomu, komu to patří..." odsekne. „Proč tam vůbec byly?" „To není tvoje věc..." „Jsem pořád Baiamonte, Nico," zvýším znovu hlas. „Jsi holka," řekne, jak kdyby to byla nějaká nemoc. „Copak jsem vám dostatečně nedokázala, že jsem schopná hrát vaši hru?" Ptám se vážně. „Tohle nejsi ty, Reo..." „Proč? Protože už neutíkám? Protože se snažím přežít?" „Nevíš, s čím si zahráváš..." zašeptá. „Moc dobře vím, s čím si zahrávám... a co všechno riskuju..." odpovím. Nico se ale nezdá, že by byl přesvědčený. „Na čí straně doopravdy stojíš, Nico?" Ptám se. Vítr mi opět pročesává vlasy a pár mi jich zavlaje do tváře. „Už je na čase se rozhodnout, nemyslíš?" Zašeptám. „Daniel má tvého bývalého bodyguarda..." vyhrkne hned. „Já vím..." odpovím klidně. „Sorokin to hraje na dvě strany... jsi pro něj malý dodavatel..." mluví dál. Nad tím mírně povytáhnu obočí. „Víš, kdo je jeho dcera?" Ptá se mě. Pomalu pokrčím rameny. Je mi to docela fuk. „Clara Sorokin..." zašeptá. „A?" Rozhodím mírně rukama. Jak kdyby mě měla zajímat. „Možná ji znáš spíš jako... Clara Kalua..." dodává. A nad tím krátce zatajím dech. Co se mi tady snaží říct? „Za výbuchem Leova auta byli Rusáci... za útok na Reatim a zabitím stovky dětí... upálením... za tím byli Rusáci... vypálení Ghetta, útoky na infrastrukturu... proč si myslíš, že se všechno tohle děje až po Leově rozvodu?" „Snažíš se mi tady říct... že se Sorokin Leovi mstí?" „Snažím se ti říct, že si celou dobu myslíš, jak moc to máš pod kontrolou, ale nemáš... už když jsem sem letěl, jsem věděl, že jsi část nákladu odvezla pomocí Roberta Banea..." vykládá dál. Rozechvělou rukou si zastrčím pramen vlasů za ucho. Proč mi nikdy nedošlo, že Sorokinova dcera byla Leova manželka? „Jak?" Zeptám se. Zřejmě už nemám důvod, proč všechno skrývat. „Sorokin před čtrnácti dny kontaktoval Daniela... s nějakými důležitými informacemi... Tim mi řekl jen tohle..." „Táta s ním spolupracuje?" Hlesnu mírně. Nico však zavrtí hlavou. „Myslí si to, stejně tak, jako sis to myslela ty. Sorokin ale hraje vlastní hru, kterou nikdo z nás nechápe, Reo..." „Proč mi to všechno říkáš?" Ptám se však již rozechvělým hlasem. „Chtěla jsi říct, na čí jsem straně... vždycky jsem byl na tvojí... ale jako ostatní, i já jsem nucenej hrát na obě..." zadívá se dlouze na oceán. Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet. Mluví vůbec pravdu? Nebo si to všechno vymýšlí? „Nevracejte se do Státu..." zašeptá najednou. „Proč?" Zamračím se. Nico však tentokrát mlčí. Nemůže přeci něco takového říct a pak záhadně mlčet. „Nico. Proč?" „Není tam pro vás bezpečno..." „Mám tam dítě..." „Tomovi nic neudělají..." zavrtí hlavou. „Jak to můžeš vědět?" „Protože ten kluk, na rozdíl od vás dvou, nic neví..." řekne vážně. Z hluboka se dlouze nadechnu. Jsem z toho všeho tak zmatená. „Nevím, jestli ti můžu věřit..." zašeptám. „To je na tobě..." odpoví jen. A tím náš celý rozhovor uzavírá.