andREA 2

36

Čtyři tablety Xyzantropylu. Tolik jsem si prý vzala. Vypila jsem k tomu půl láhve vína a půl láhve whisky. Po výplachu žaludku jsem prý byla mimo dva dny. Další dva dny jsem s nimi již komunikovala, já si z nich ale nepamatuju vůbec nic. Ani vteřinu. Za to z mých nočních můr si pamatuji každičký detail. Přehrávají se mi neustále v hlavě. Když spím, když odpočívám, když se s někým bavím. Když se Leo vrací od krve, když někdo bere do ruky nůž. Je to neustále se mnou, v mé hlavě. I teď, hned chvíli poté, co se probouzím. „Co se stalo?" Ptá se zadýchaný Leo, který přichází do chodby. Byl si zaběhat. Prý potřeboval utřídit myšlenky. Bojím se na něj podívat. Bojím se, co zase řekne. „Zase omdlela..." odpoví Erick klidně a přebírá si vodu z mé rozechvělé ruky. Leo ho nakonec nevyhodil. Naopak. Povýšil ho. Teď má pod sebou další lidi, kteří zodpovídají za mou bezpečnost. Třeba Nate. Pomáhá mu, moc ho se mnou ale nenechává jednat. „Horší se to," zašeptám tiše. Pomalu se přeci jen podívám Leovi do očí. Domluvili jsme se, že Xyzantropyl musím vysadit úplně. Málem jsem se předávkovala, z deprese, kterou jsem po příjezdu chytla. Ty stavy, které teď ale zažívám, mě nutí to znovu začít brát. Jen aby mi bylo líp. Možná právě proto mi Erick asistuje pomalu už i na záchodě. Hlídá mě jako malé dítě. „Zvládneš to zítra?" Zeptá se Leo. „Co je zítra?" Ptám se hloupě. „Tátův pohřeb přece..." povzdechne si. Pokroutí hned hlavou a prochází kolem mě do kuchyně. Hned se snažím vysoukat na nohy, Erick mi ihned pomáhá. Nakonec však za Leem pomalými váhavými kroky docházím sama. Hlava se mi stále točí, to mu ale nepřiznám. I tak si ale raději sedám na barovou stoličku. „Zvládnu to," řeknu pevným hlasem. Moc přesvědčivě to ale nejspíš nezní. „Stačí, že tam bude ožralá máma, nepotřebuju tam dalšího zombieka..." šeptne upřímně. Svůj pohled ale spíš věnuje své láhvi s vodou. „Musím tam jít... je to přece tvůj táta..." zachvěje se mi hlas a nahrnou se mi slzy do očí. Leo láhev s vodou odkládá. Pomalu bar obchází a dojde až ke mně. Chytá mě dlaněmi za tváře a políbí mě do vlasů. „Nikdy bych si neodpustila, kdybych tam nešla..." šeptnu. „Dobře..." zašeptá. Vtáhne mě pomalu do náručí a pevně mě objímá. Opírá si hlavu o tu mou. Dlouze jen tak mlčky stojíme. Nic neříkáme. Necháváme, ať to tlukot našich srdcí řekne za nás. A tak pomalu zavírám oči. Až moc se tomu tlukotu oddávám. Až moc s ním splývám. „Miluju tě," zašeptá mi Leo do vlasů. „Miluju tě," zašeptám mu uplakaně do hrudě. Oba moc dobře víme, že nás Bůh zkouší. Oba ale moc dobře víme, že společně jsme mocnější než Bůh. Můžeme se hádat, můžeme po sobě házet nože, nenávidět se, nadávat si a urážet se. Nic a nikdo ale nikdy nezlomí to jádro v nás. Ten zvláštní klíč, který do sebe podivně zapadá. „Volal mi tvůj táta," zašeptá mi Leo do vlasů najednou. Z náručí mě však nepouští. „Co chtěl?" Zašeptám. „Chce se s tebou sejít... prý mu nebereš telefon..." zašeptá znovu. „Proč asi..." šeptnu. „Chtějí, abych na ně přepsala nějaký majetek..." zahuhlám. „Uděláš to?" Ptá se již normálním hlasem. „Jasně, že ne," zamračím se. Nakonec se od něj pomalinku odtáhnu. Podívám se mu do očí. Leo mi z tváře odhrne několik pramínků vlasů. Pomalu se ke mně nakloní a jemně mě na rty políbí. Slabě mu polibek oplatím. Jsem tak moc unavená, že už se nezvládnu ani líbat. Za Leovými zády se však ozve znechucené zakašlání. „Už jste zase zpátky nechutní... to mám radost," procedí skrz zuby Samuel. O jedné holi se pomalu dokulhává k baru za námi. „Jak dlouho už tam stojíš?" Ptá se Leo překvapeně. „Dost dlouho na to, aby se mi z vás dvou chtělo zvracet," odsekne mírně. Sedá si za bar naproti mně a položí na něj svou oblíbenou vodku. „Dá si někdo? Na žal..." podívá se mi do očí. „Snažíš se mě provokovat?" Zašeptám. Moc dobře ví, že se teď snažím nepít. Leo mě s alkoholem nechce vidět v jedné místnosti. A já tomu rozumím. „Spíš bych se tě už konečně rád zbavil. Dneska mi došlo, že mi kurvíš život už nechutnejch jedenáct let," probodne mě pohledem. „Jsi opilej?" Zamračí se Leo mírně. „Jo. A budu ještě víc, jestli se vy dva opravdu vezmete," štěkne mu do tváře. „Víš, co mě stejně nejvíc sere?" Povídá Samuel dál, zatímco si do sklenice nalévá trochu vodky. „Já jsem měl do hajzlu zdědit tátův majetek. Jsem nejstarší. Celej život jsem byl k tomu do hajzlu vedenej," položí s třísknutím láhev na bar. Podívá se Leovi do očí. „Tak mi vysvětli, proč jsi to musel zase všechno shrábnout ty," zavrčí naštvaně. Leo mě jemně pohladí po rameni. „Běž si lehnout nahoru," zašeptá ke mně. „Máti je nasraná," štěkne po něm znovu, zatímco se pomalu zvedám od baru. „Proč?" Ptá se Leo klidně. „Protože její Ariadna nezdědila ani blbej šatník. Nikdo z nás nezdědil ani zkurvený trenky a ty jsi zase sebral všechno," vyčte mu. Nějak vycítím, že tohle přeroste buď ve velkou hádku nebo se na něj Leo brzy vykašle. Rychlým krokem proto zamířím k ložnici. Tuším ale, že s ním Leo bude dlouho. Má k němu ze všech sourozenců nejblíž, bůh ví proč. Nejspíš proto, že s ním prožil celý svůj život. „Chceš pomoct do schodů?" Ptá se mě Erick. „Ne, díky," odseknu mírně. Schody jsou teď pro ostatní strašák. Ten pád byl prý děsivý, já si z něj ale nepamatuju vůbec nic. A i kdyby, schodů se opravdu bát nemusím. Jsou tady jiné věci, ze které mám mnohonásobně větší strach.
Vystoupám pomalu do druhého patra a poklidně zamířím k ložnici. Z Benova pokoje, kde teď přebývá, dokud se neusmíří se Stephanie, se však ozývá hlasitý rámus. Ihned se zamračím. Zní to, jak kdyby s někým bojoval. Rychle proto k pokoji vykročím a dveře otvírám. Kolem hlavy mi ihned proletí nějaká knížka a já jen tak tak uhýbám na stranu. Vyděšeně se na Bena kouknu. „Co tady chceš?" Štěkne na mě naštvaně. Po tvářích mu však stékají slzy. „Co se stalo?" Zeptám se. Rychle za ním do pokoje vykročím. „Běž pryč, do hajzlu, prosil jsem se tě o společnost?" Křikne na mě. Sjedu si ho celého od hlavy až k patě. Nedokážu říct, jestli je taky opilý nebo je tak zoufalý. Že by ho také tak dostalo, že Leo zdědil Makaiův majetek? Dokáže to opravdu tak moc rozvrátit rodinu? „Bene... co se děje?" Natáhnu k němu ruku. On však naštvaně kope do židle. „Hele, ten nábytek byl dost drahej..." „A? Nemáte snad s Leonardem peníze na novej?" Štěkne. Takže to je o tom majetku. Povzdechnu si. „Jdi pryč," sykne na mě. „Nenechám tě tu v tomhle stavu..." „Nestojím o tvoji společnost. Nestojím o žádnou ženskou společnost, už nikdy! Všechny jste kurvy zasraný..." řekne naštvaně. Trošku začínám přehodnocovat svou teorii. Možná je přeci jen naštvaný kvůli něčemu jinému. „Víš, kdo je otcem toho dítěte?" Podívá se mi skrz slzy do očí. Je naštvaný, zlomený. „Ten zkurvenec Dante. Chápeš to?" Štěkne rozčíleně. Zatímco naštvaně chodí po místnosti, tahá se za vlasy a nadává, já na něj jen prázdně zírám. Nedokážu na to nic říct. Nějak moc mě to zasáhne u srdce. Moc to zabolí. Protože vím, jak se asi cítí. Rychle se otočím a zamířím se slzami v očích ke dveřím. Do nich však zrovna přichází Leo a tak se prudce zastavím. Bordel po celé místnosti tázavě přejíždí pohledem. Nakonec se však pohledem zastaví na Benovi, jak kdyby nevěřil svým očím. „Byl to Grossi, Leo," podívá se na něj Ben zoufale. „Co byl Grossi?" „Podvedla mě s ním. A chce si to nechat..." „S Dantem Grosssim?" Povytáhne Leo překvapeně obočí. Krátce se na mě podívá, já mám však co dělat s tím, abych se nedala do pláče. Přistoupím proto k Leovi. „Pustíš mě?" Přeskočí mi hlas. Leo mi však zvedá bradu. „Podívej se na mě..." řekne klidně. A já se mu skrz slzy do očí podívám. Erick mi slíbil, že to Leovi neřekne. A vypadá to, že to doopravdy neví. Leo zmateně svraští obočí. Změří si mě i Bena pohledem. „Proč brečíš?" Ptá se mě hned. „Pustíš mě?" Naléhám. Leo však od dveří odmítá ustoupit. Střetnu se zoufale pohledem s Erickem, který stojí na chodbě. Pomalu na mě jen kývne. Nechápu proč. Nevím, co se mi snaží naznačit.
Leo rychle zavírá dveře. „Můžete mi vysvětlit, co mezi váma je?" Ptá se klidně. „Mezi náma?" Podiví se Ben. „Do hajzlu, právě jsem ti řekl, že mě má snoubenka podvádí s tím kokotem a ty mě tady osočuješ z-" „Tak proč Rea brečí?" Vyštěkne Leo mírně naštvaně. „Já nevím! Vždyť... tohle by nedávalo žádnej smysl!" Zakřičí Ben rozčíleně. „Dante je Tomův táta," řeknu nahlas, rozhodně ale mluvím tišeji než ti dva. Slzy mi stále stékají po tvářích. V místnosti však oba dva ihned utichnou. Oba se na mě šokovaně podívají, já však zoufale uhýbám pohledem. Měla jsem dost času na to, abych se s tím už srovnala. Akorát, že jsem s tím nesrovnala. Vůbec. A nikdy se s tím podle mě ani nesrovnám. „Jak dlouho to víš?" Ptá se Leo překvapeně. Pokrčím zoufale rameny. „Nedělala jsem testy otcovství, ale jsem si docela dost jistá..." „Reo. Jak dlouho to víš?" Ptá se mě znovu důrazně. Podívám se mu skrz slzy do očí. „Od jeho oslavy narozenin..." zašeptám. „Tam... jsem zjistila, že tam byl taky..." zašeptám. „To, že tam byl, hned neznamená, že to musí být on," odsekne naštvaně. „Myslím, že... má Tom stejná znaménka jako on..." šeptnu zoufale. Z hluboka se několikrát nadechnu. Hlavní je znovu neomdlít. Pomalu proto docházím k posteli a rozechvěle se na ni posadím. Leo naštvaně bere něco do ruky a prudce s tím háže o zeď. Podle střepů tipuji, že to byla ta krásná velká váza. Ben se mi podívá do očí. Vypadá ještě víc šokovaně, než před chvílí. Tuším, že i on ví o tom, jak Tom vznikl. Možná proto je teď tak šokovaný. „Kretén jeden zasranej..." slyším Bena říkat. „Ví to?" Zeptá se mě Leo vážně. „Na něco takovýho snad nezapomněl..." uchechtne se Ben znechuceně. „Já nevím..." zašeptám tiše. Leo ke mně pomalu dochází a přitáhne si mě k sobě. Zabořím mu hlavu do hrudě, zavírám oči. Jemně mě pohladí po vlasech, i tak z něj však cítím napětí. „Co budeš dělat?" Ptá se ho Ben. „Já? Co budeš dělat ty? Moje žena s ním těhotná není..." opáčí. „Ale byla..." „Nedobrovolně. Což se o tvojí říct nedá..." odpoví mu klidným hlasem, uvnitř ale zuří. Cítím to z něj. Ben k němu naštvaně vykročí. „Hej. Přestaňte spolu aspoň na chvíli bojovat," štěknu po nich skrz slzy. A v mé překvapení oba opravdu přestanou. Kdybych věděla, že to je tak jednoduché, udělala bych to už dávno.