EXISTENCE | jjk x kth ✔

4

Probudil se s podivnou úzkostí svírající jeho hruď. 

"Ach ne," zamumlal si pro sebe a zhluboka se nadechl. Bylo to tu znovu. Zničehonic to na něj padlo. Všechno co se stalo. Ty hrozné vzpomínky. Proč jsou tak moc živé?

Vyhrabal se z pod peřiny a aby mu nebyla zima, oblékl si šedou mikinu, co nechal přehozenou přes kolečkovou židli u stolu a opustil svůj pokoj, potichu mířící do kuchyně.

Vyndal si z mrazničky čokoládovou zmrzlinu a chystal se vyhoupnout na kuchyňskou linku, kam se chtěl jako obvykle posadit.

Vyrušila ho však ruka na jeho rameni. 

Téměř vykřikl, ale dlaň na jeho puse zastavila jakýkoli zvuk, k němuž se jeho hlasivky chystaly. Vzápětí se místností rozezněl pobavený smích. 

Zprudka se otočil. 

"Ty idiote!" vyhrkl, když před sebou spatřil Taehyunga.

Stále cítil, jak mu adrenalinem divoce buší srdce. 

"To od tebe není moc pěkné." 

"Pěkné?" zopakoval po něm Jungkook nevěřícně. "Promiň, jestli jsem tě nějak urazil," ironie z jeho hlasu přímo čišela, "ale lekl jsem se, že se do našeho domu dostal nějaký psychopat a chce mě zabít."

"V tom případě se omlouvám za tvou psychickou újmu." Protočil Taehyung očima a jeho pohled pak padl na kyblíček se zmrzlinou. Jungkook to zpozoroval a zamračil se.

"Na to zapomeň!" A s tím se rozešel pryč, zpět do pokoje, zmrzlinu si jednou rukou pevně tisknoucí k hrudi.

Taehyung ho ale chytl za zápěstí a jedním trhnutím jej otočil zpět k sobě.

"Rozděl se s bráchou, Jungkookie." Musel se pobaveně ušklíbnout nad jeho dokonale zaskočeným výrazem.

Kookie pomalu vydechl doposud zadržovaný vzduch z plic.

"Nechtěj mě rozesmát."

"Myslím to vážně."

"Tak to máš smůlu. Jsem jedináček. Nedělím se." 

Podařilo se mu svou ruku vytrhnout a bez jakéhokoli váhání místnost rychle opustil, dřív než ho stihl znovu zastavit.