Taehyung mu jasným pohledem dával najevo, aby odešel. Aby se otočil a zmizel. Jenže... To neudělal. Jak jinak. Co víc, Taehyung se nemohl prozradit. Nemohl prozradit, že se s Hoseokem několikrát viděl a že právě Jungkook byl pokaždé tématem jejich rozhovoru. Nevěděl, jak by to Kookovi vysvětlil.
"Ahoj," pozdravil je, no ani jeden nereagoval. Taehyung to rozhodně nehodlal udělat, ale byl to právě Jungkook, kdo se překvapivě sebral jako první.
"A-ahoj," vykoktal.
Hoseok hned následně začal mluvit, hrozně rychle a spoustu věcí, snad jako by ho Jungkookova odpověď na pozdrav povzbudila. Jenže to však nevydržel příliš dlouho. Začal se schovávat. Doslovně. Tvář zabořil do Taehyungova ramena.
Mísilo se v něm najednou tolik emocí a on je jednoduše nemohl snést. Spousta vzpomínek. A hlavně ta poslední... Nechal ho samotného na ulici, otočil se k němu zády a odešel. Ta slova, co řekl, bolela. Vlastně stále bolí.
Tak proč je teď tady? Proč? Nechce ho vidět.
"Jdi pryč, prosím," zamumlal Jungkook. "Ještě s tebou nemůžu mluvit. Ještě ne."
"Stačí jen poslouchat," namítl Hoseok, ale Jungkook odmítavě pokroutil hlavou.
Možná, že si to dělal horší, možná, že se to dalo vyřešit, klidně hned, jenže on na to nedokázal přistoupit. Moc dobře totiž věděl, že až do samotného konce by to nezvládl. Stále ho bolelo až příliš věcí.
"Tohle nebyl zrovna nejlepší nápad," poznamenal Taehyung a Hoseok jen neznatelně přikývl.
"Dobře teda... Já půjdu. Jen," věnoval Kookovi další, vlastně poslední pohled, no on ten svůj i nadále schovával do Taehyungova trička, takže ho neviděl a ani ho vidět nechtěl, "chybíš nám," dořekl. "Chybíš nám všem."
ČTEŠ
EXISTENCE | jjk x kth ✔
أدب الهواةJungkook kdysi dávno míval naprosto všechno. V jednu chvíli však mnohé ztratil. Ztratil a v další moment zase získal víc, než potřeboval. Nečekaně. A aniž by chtěl.
