EXISTENCE | jjk x kth ✔

86

Taehyung byl docela v dost velkém spěchu. Včera mu to opravdu nevyšlo, ale dnes, jak slíbil, se vydal za Jungkookem. A proč to pospíchání? Měl špatný pocit, zatraceně moc špatný. 

Jeho mobil včera zničehonic ohluchl. Nevěděl proč a jako první zpanikařil. Pak jej napadlo, že se na něj Jungkook s největší pravděpodobností naštval, ale i tak se musel ujistit, aby byl aspoň v trochu větším klidu. Navíc, nechtěl mít teď s Kookem žádné rozpory. Jemu by to rozhodně neprospělo, potřebuje co nejvíc podpory, co může dostat, ne klacky pod nohy, aby o ně zakopával a padal na zem.

Dveře od pokoje Jungkooka za sebou potichu zavřel. Měl totiž za to, že spal. Ležel k němu otočený zády a na jeho příchod nijak nezareagoval, nechtěl ho probudit.

Taehyung položil všechny věci, co přinesl na stůl a přešel pomalým krokem ke Kookově posteli. 

Překvapilo ho však, že byl vzhůru.

A tiše brečel. Jen mu stékaly slzy po tvářích.

"Co se děje?" zeptal se hned, ale nedostalo se mu žádné odpovědi.

"Mám pro někoho dojít?" vyptával se Taehyung dál a až tato otázka, zdá se, že jej probrala.

"Ne!" vyhrkl. "P-pro nikoho nechoď."

"Takže mi teda povíš, co se stalo?"

"Tak nějak všechno," zamumlal Jungkook a otřel si tváře od slz. "Neřeš to, nemá to cenu."

Pláč byl kolikrát opravdu jediný způsob, jímž si tu mohl ulevit. Nic jiného nebylo možné.

"Nemyslím-."

"Prosím," skočil mu Jungkook do řeči. "Jsem rád, že jsi přišel a nechci si tu malou radost kazit tímhle."

"Um, dobře teda." Přikývl Taehyung. "Pokud o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit."

"Děkuju."

"Tak teda... Něco jsem ti přinesl," změnil raději téma. "Je toho poměrně dost, ale snad z toho budeš mít aspoň trochu radost."

Bylo mu jasné, že se tu Jungkook musí nudit. Nedovedl si ani představit jak moc.

"Vážně?" zpozorněl Jungkook a Tae se musel pousmát nad tím, jak mu zajiskřilo v očích. Konečně, pomyslel si. Konečně projevil jiné emoce než ty negativní. A jestliže se Jungkook na Taehyunga za včerejšek mohl zlobit, tak to s největší pravděpodobností v tento moment odeznělo. Proto se rozhodl neřešit ani to.

"Co jsi přinesl?"

"No," začal a rozepnul kapsu batohu, "jako první tady mám tři malý coly a hořkou čokoládu. Potom jsem ti vzal tuhle odrbanou knížku, napadlo mě, vzhledem k tomu, jak vypadá, že by mohla být tvá oblíbená, navíc ti ležela u postele, takže tak. Pak tenhle sešit, je prázdný a ještě pár tužek k tomu, možná by se ti to mohlo hodit, to už je na tobě. No a taky tohle." Vytáhl jako poslední několik fotek. 

"Válelo se ti to všude po zemi. Mimo to, máš v pokoji pěkný bordel. Až se vrátíš, budeš si ho muset uklidit, jinak se tam ztratíš a už tě nikdo nenajde." A s tím mu předal fotky, které vzal. Moc jich nebylo, ale pokusil se vybrat především ty, na kterých byl očividně se svými přáteli, na mnoha z nich byl zvěčněn společně s Hoseokem a taky především ty, kde vypadal opravdu šťastně.

"Děkuju," hlesl. "Vážně moc."

Bál se, že již nikdy nezakusí ten skutečný pocit radosti. Ale všechny tyhle maličkosti to najednou dokázaly. Oči se mu znovu začaly plnit slzami. 

"Chci to zažívat znovu," přiznal.

"Však taky budeš."