EXISTENCE | jjk x kth ✔

42

"Proč tohle děláš? Proč?" Jeho hlas byl plačtivý a k slzám rozhodně neměl daleko.

"Zasloužíš si to," řekl Jimin. "Copak nevidíš, co všechno jsi způsobil?"

Jungkook pokroutil nechápavě hlavou. Nerozuměl mu, nerozuměl, z jakého důvodu se mu Jimin snaží ublížit.

"H-hyung-."

"Tvůj otec," přerušil jej chladně, načež ho obdařil znechuceným pohledem, "zemřel kvůli tobě."

Jungkook už se nadále nedokázal udržet na nohou. Koleny dopadl na zem, přičemž se mu naštěstí podařilo svůj pád zmírnit rukama, jejichž dlaně si ale ošklivě sedřel. V té chvíle to však bolelo mnohem míň, než to co se odehrávalo uvnitř něj.

"J-já jsem to p-přece nechtěl."

"A co to mění? Pořád je to jen tvá vina, Jungkooku."

Chtěl se bránit, samozřejmě, chtěl protestovat, ale nedokázal ze sebe vydat jediné slovo. Hlasivky ho zrazovaly a kdyby promluvil, bylo by to pouze horší a nijak by si nepomohl.

"Protože jsi fňukal jak malý dítě. Chtěl jsi, aby tě viděl a přitom jsi moc dobře věděl, že nemá žádnou šanci to stihnout."

"J-Jimine..."

"Zabil jsi ho. Všichni to moc dobře ví. Proč si jinak myslíš, že tě ostatní opustili? Že se na tebe vykašlali tví nejlepší přátelé? Věděli, co jsi zač a nechtěli s tebou mít už nic společného-."

Probudil se s pláčem, zatímco si zoufale tiskl dlaně k uším a pocit vyděšení naprosto paralyzoval celé jeho tělo.

Co to mělo být? Co to kruci mělo být?

Jen sen, opakoval si v hlavě neustále, no nijak mu to nepomáhalo, spíš naopak. Vzlyky se za každým stupňovaly a slzy bez přestání plnily jeho oči.

Když zaslechl, jak někdo otevřel dveře od jeho pokoje, jen se schoulil do ještě menšího klubíčka, dlaně si na uši tisknoucí zase o něco víc. Nechtěl, aby ho takhle kdokoli viděl, v té chvíli se toho akorát nevysvětlitelným způsobem bál.

"Byl to jen špatný sen," říkal mu vzápětí dotyčný to samé, o čemž se Jungkook snažil přesvědčit sám sebe, ale bohužel moc dobře věděl, že v tom snu bylo víc pravdy, než si vůbec přál.