EXISTENCE | jjk x kth ✔

89

"Přibral jsi trochu na váze."

"Opravdu?" podivil se Jungkook. Ale příjemně. Jeho váha tu totiž rapidně klesla, především během prvních dní. Chuť k jídlu neměl, spíš odpor a to na něm pak samozřejmě bylo poznat, přičemž dostat do sebe nějaké léky snad bylo ještě mnohem horší a těžší. Bylo jich tolik. Někdy měl díky tomu sny, že má pilulek plnou pusu a nemůže je spolknout. Začínají se rozpouštět. A on po ruce nemá ani kapku vody. A potom se dusí.

"Rovné dvě kila."

Na tváři se mu objevil malý úsměv.

"V poslední době si vedeš opravdu dobře. Cítíš se lépe?"

"O dost," odpověděl Jungkook.

Byla to totiž pravda a sám tomu nemohl uvěřit. V jednu chvíli se mu záhadně podařilo překročit tu pomyslnou hranici mezi jeho dvěma světy. Nevěděl, jak se mu to povedlo, ale ta jedna strana byla v jeden moment očividně silnější a zatáhla v tu správnou chvíli a dostala jej k sobě a nehodlala ho pustit.

Možná to bylo ten jeden páteční den...

Kdy opět mohl jít ven do jejich malého parku a on poprvé souhlasil.

Seděl na lavičce, pobledlou tvář vystavoval paprskům slunce a oči měl zavřené. Slyšel tak mnohem víc než kdy jindy, slyšel zpěv ptáků, slyšel život, do té doby byl hluchý. Soustředil se na vše kolem sebe, na to, před čím byl zavřený, na to, co mu jeho druhá strana upírala, no za těmi zdmi jeho pokoje to byl všechno jen marný boj, v němž by neměl absolutně žádnou šanci.

Ale teď.

Teď, když začal vyhrávat, snažil se na té druhé straně se světlem udržet zuby nehty. 

Klid v duši.

Jaká to nádhera.

Nemohl totiž znovu prohrát, vrátit se zpátky, tam, kde na něj čekaly veškeré hrůzy a ti, co jej chtěli zničit, ti, co jej stahovali na dno a podsouvali mu myšlenky vlastní smrti. Nemohl zpátky na místo, kde byl Jimin. To ne.

Protože Taehyung měl konec konců pravdu. 

Venku na něj čeká krásný svět. A on ho jen do nynějška neviděl.