EXISTENCE | jjk x kth ✔

27

Snažil se mu následující dny vyhýbat jak jen to šlo. Nechápal, co ho to tu noc popadlo. Vinu ale dával hlavně tomu, že z něj byl jen uzlíček nervů, který ze sebe akorát potřeboval dostat všechno to špatné, co jej v tu chvíli trápilo a Taehyung byl v ten moment jediná možnost, jenž se mu naskytla.

Proto co nejvíc času trávil s Jiminem. O jejich rozhovoru přes telefon nemluvili a Jungkook ani nechtěl. Vracet se k tomu znamenalo, že by si to v mysli prožil znovu. Celé ty hodiny, kdy byl v podstatě někým jiným. Ne tím Jungkookem, jímž normálně je, nebo se alespoň snaží být.

Svěřil se pak ale Jiminovi a on mu dal za pravdu. Že to s Taehyugem asi byla chyba. Že mu neměl nic říkat.

Jenže...

"Jenže nezdálo se, že by toho hodlal nějak využít," namítal Jungkook. "Spíš mi chtěl pomoct. Vážně."

"Opravdu si tohle myslíš?" zeptal se Jimin udiveně, trochu i naštvaně a Jungkook jen pokrčil rameny.

"Musíš si dávat pozor, Kookie," řekl druhý smířlivě. 

"Ne všichni mají dobré úmysly."

"Co tím naznačuješ?" ptal se ho nechápavě, přičemž si jej podezřívavě měřil.

"Ale nic." Usmál se Jimin. 

"Chci akorát říct, že nejde každému jen tak věřit po jednom milém gestu. Protože ne všechno je skutečné."

"Mluvíš zvláštně, hyung," zamumlal Jungkook po chvíli, přičemž kroutil lehce hlavou ze strany na stranu.

"Zase tolik nad tím nepřemýšlej. Spíš mi slib, že až ti znovu nebude dobře, ozveš se mně. I kdybych ti chvíli před tím řekl, že nemám čas."

Jungkook moc dobře věděl, na co Jimin naráží. Proto se vděčně usmál.

"Děkuju."