EXISTENCE | jjk x kth ✔

60

To, že ho Jungkook ignoroval, jej štvalo, ale taky pochopitelně mrzelo. Přece nechtěl, aby to takhle dopadlo. Měl dojem, že mu alespoň trochu věří, ale spletl se. Měl tak akorát chuť mu všechno povědět; o Hoseokovi, o tom, co mu nedávno řekl, proč pak za ním utíkal na pláž a to, co si myslí o Jiminovi. Bez ohledu na to, co by to neslo za následky. Věděl totiž, že vše může být jen horší a on s tím začínal počítat. Avšak jeho vlastní ustrašenost mu v dalších krocích bránila.

Zrovna seděl u sebe v pokoji a pracoval na věcech do školy, jeho nadšení se jej stále drželo a záhadným způsobem ho nechtělo opustit, když se mu rozezvonil telefon. Chvilku jen sledoval jméno na rozsvíceném displeji a přemýšlel, jestli má hovor přijmout, no nakonec to udělal, přestože se mu příliš nechtělo.

"Ahoj, Tae."

Zamračil se nad veselým tónem jejího hlasu. Nerozloučili se zrovna nejlépe a on si to samozřejmě pamatoval. Opravdu je tak falešná?

"Ahoj," zamumlal.

"Mluvila jsem s tátou."

"Cože?" vyhrkl Taehyung okamžitě. "Ty jsi s ním mluvila?"

Nechápal.

Vždyť si nemohli přijít ani na jméno.

"No ano. Mluvila. Víš, přemýšlela a jsem vážně mě mrzí, jak to mezi námi dopadlo. Jsi můj mladší brácha a já nechci, abychom se takhle dohadovali."

"Kam tím míříš?"

"Chci dodržet svůj slib. Proto, až za rok dokončíš střední, jak jsem slyšela, si tě sem vezmu, pokud budeš stále chtít."

Jen těžko věřil jejím slovům. Řekla tolik podobných věcí už bezpočetně krát a on nechtěl být znovu zklamaný lží. Nechtěl a ani nehodlal být. 

"Za rok... To je dlouhá doba, nemyslíš? Nevím, jestli budeš schopná svá slova dodržet," odpověděl popravdě.

"Ale co vím, je, že teď se mi nikam nechce. A myslím, že za ten rok to tak taky bude. Promiň."

"Tae-."

"Takže děkuju za nabídku, ale ne. Já už to nechci."

Nelitoval ničeho.