EXISTENCE | jjk x kth ✔

90|END

"Hej, tak dělej!" Slyšel, jak ho Taehyung povzbuzoval odněkud ze břehu.

Ale nemělo to cenu. Věděl, že prohrává a náskok, který Hoseok získal, už nedožene. Navíc se mu několikrát podařilo nalokat slané vody, což mu tedy taky zrovna dvakrát nepomohlo.

"Ale no tak," zaúpěl Taehyung. "Neříkal jsi, že v tomhle jsi byl vždycky nejlepší?"

Ano, to byl. Závody ve vodě vždy vyhrával. Alespoň do doby, než strávil skoro rok zavřený v jedné místnosti s téměř nulovým pohybem, kdy vskutku nedělal vůbec nic. No to se teď změnilo, snažil se o to.

Je volný. Je venku zpět mezi svými kamarády a rodinou, všechno se změnilo. K tomu starému a dobrému. Kdy mu nic nebylo, kdy byl prostě jen bezstarostný kluk. Vše jako dřív. Až tedy na jeho fyzickou zdatnost. A proto teď Hoseok zvítězil.

"Bejvávalo, viď Jungkookie?" Hoseok se vesele ušklíbl, načež do něj zlehka strčil, díky čemuž Jungkook znovu skončil ve vodě.

"Hobi!" vyhrkl naštvaně a oplatil mu hned vzápětí stejnou kartou, ale s ním jako by to ani nehnulo.

"Musíš zabrat, víš? Takhle."

Ani teď neudržel rovnováhu a spadl. Vyvolalo to jen vlnu smíchu. Ostatně jako kdykoli předtím. Chovali se k němu totiž stejně, byl nejmladší, a tak si to taky odnášel jak se patří.

"Nebreč." Pousmál se Taehyung a podal mu ruku, s jejíž pomocí se Jungkook vyzdvihl na nohy.

"Nebrečím," namítl.

"Ale budeš. Vsadil jsem na tebe šest koblih a tys prohrál. Dlužíš mi je."

"No jo, prosím tě," zamumlal naoko otráveně a lehl si do horké písku. Byl unavený. "Vždyť to jsou jen koblihy."

"Jen koblihy?" zopakoval Tae, načež se pustil do sáhodlouhého vysvětlování. Ale Jungkook ho neposlouchal.

Bylo hezky. Skoro třicet stupňů. Léto. A je mu je skvěle. Už dlouho. A to byla teprve nádhera. Neuvěřitelný pocit. Miloval to.

"Hele vnímáš mě vůbec?" probral ho Taehyung z myšlenek. "Nad čím zase přemýšlíš?"

Jungkook mu chtěl povědět bezpočet věcí. Především to, jak moc vděčný mu je. Ano, sice už to udělal, samozřejmě, ale něco uvnitř něj ho to neustále nutilo opakovat. Jednoduše mu poděkovat za to vše, co pro něj udělal, že vzal veškerá ta tehdy a někam je před ním schoval. Možná zničil. To neví. A nejspíš se to ani nikdy nedozví.

Jenže kdyby to říkal pokaždé, co chtěl, kdyby mu děkoval vždy, když jej to nutkání dostihlo, příliš by mu to stouplo do hlavy. A kdo by to pak s Taehyungem vydržel?

To přece nejde.

"Ten svět je vážně krásný."

Taehyung se usmál.

"Jsem rád, že to konečně víš."

A Jungkook to nevydržel. Jak by mohl?

"Děkuju, hyung."

Byl v tu chvíli totiž neskutečně šťastný.