EXISTENCE | jjk x kth ✔

30

"Říkal jsi, že jste domluvení."

"Však taky jsme. Nevím, kde se zdržel."

Oba dva čekali na Jimina na smluveném místě už o dvacet minut déle.

Jungkook to nechápal. Jimin vždycky chodí včas a nikdy ho nenechává čekat. Navíc Taehyung... Ano, nakonec mu nabídl, aby šel s ním. To byla totiž další věc, kterou zřejmě při nějaké své slabé chvilce, kdy ho viděl sklesklého odcházet od něj z pokoje, nezvládl.

Byl to trochu paradox.

Čím méně času s ním chtěl trávit, tím víc se nacházel v jeho společnosti.

A co nejhorší na tom bylo, že už mu to zase tolik nevadilo. No i tak měl v hlavě stále výstražné signály, které ho nikdy nezapomněly upozorňovat. A taky brzdit.

Nemůžu mu věřit, opakoval si v hlavě neustále.

Dávalo mu to moc dobrý smysl. Teď není nic přednějšího než být opatrný.

"Tak mu zavolej," navrhl Taehyung a Jungkook souhlasně přikývl. Proč ho to vlastně nenapadlo dřív?

Jenže Jimin mu hovor nepřijímal. Ani napoprvé. A ani na podruhé.

"Hej, třeba mu do toho něco vlezlo," poznamenal Taehyung, když zpozoroval utrápený výraz druhého.

"Třeba." Věděl ale, že to tak není. Jimin takový není. 

"Chceš ještě čekat?"

"Já nevím," odpověděl upřímně.

"Můžeme jít k vodě," navrhl Taehyung. "Je to kousek a kdyby se nakonec ozval, tak by to nebyl problém. Jestli teda chceš."

"Jo," souhlasil však Jungkook k jeho překvapení zcela bez váhání. "Můžeme. Stejně jsem u moře dlouho nebyl."

A myslel tím víc jak půl rok.