"Kdy za mnou přijdeš?" ptal se netrpělivě.
"Nevím," odpověděl a Jungkook si zklamaně povzdechl. Chyběl mu.
"Co se děje?" zeptal se ho proto na rovinu. "Proč mě nechceš vidět?"
Za poslední týden se nesetkali ani jednou. A on svého hyunga potřeboval. Obzvlášť teď. Je toho tolik, co by mu chtěl říct, ale přes telefon to jednoduše není ono. A tak zatímco čekal na jeho odpověď, mezi prsty pevně svíral cípy bílého povlečení jeho polštáře na spaní. Překvapivě ho to uklidňovalo, a tak dál bezmyšlenkovitě žmoulal jemnou látku.
"Tak to není, Kookie."
"A jak tedy?"
"Prostě se to teď nehodí, copak to nechápeš?"
"A proč by se to kruci nehodilo?"
"Sám jsi říkal, že se nedávno nastěhovali. Nemyslím si, že by to bylo dobré k vám jen tak přijít."
"Fajn," zamumlal rezignovaně. "Když to bereš takhle."
"Nezlob se na mě, ano? Vynahradím ti to. Slibuju."
"Dobře." Neubránil se malému úsměvu.
"Ozvu se ti. Měj se, Jungkookie."
*
Lidi, vy jste boží! Děkuju moc za všechny votes a komenty. ❤
ČTEŠ
EXISTENCE | jjk x kth ✔
FanfictionJungkook kdysi dávno míval naprosto všechno. V jednu chvíli však mnohé ztratil. Ztratil a v další moment zase získal víc, než potřeboval. Nečekaně. A aniž by chtěl.
