EXISTENCE | jjk x kth ✔

80

Jungkook byl nervózní. Pochopitelně.

Na jednu stranu byl rád, že Taehyung přestal s těmi řečmi o Jiminovi a rozhodl se dát mu šanci. Přišlo mu totiž nefér, jaký postoj vůči němu Tae zaujal, a to aniž by ho znal. To se přece nedělá. A zrovna u Taehyunga jej to vskutku překvapilo a bohužel nemile. Přišel mu víc než rozumný na to, aby právě on něco takového udělal. Avšak na tu druhou stranu to vůbec nechápal.

Proč tak najednou?

Vysvětlení, které mu Taehyung dal, pro něj nebylo dostatečnou odpovědí, protože mu stále nedávalo žádný smysl. Ale i tak byl rád. A přál si, aby jejich setkání dopadlo dobře. Aby se všichni tři v klidu jako kamarádi sebrali a zašli někam na jídlo, nebo k moři na pláž, prostě se pobavit. To bylo to jediné, co chtěl. Strávit čas se svými dvěma nejlepšími přáteli, bez toho, aniž by musel upřednostňovat jednoho před druhým. Jelikož v poslední době to byl Taehyung, kdo stál před Jiminem. Ani sám Jungkook nerozuměl tomu, jak se mu to mohlo podařit, ale ano, byl na místě, co doposud patřilo jen Jiminovi. 

"Že ti z toho není těžko," poznamenal Taehyung.

"Chutná mi," odpověděl Jungkook s pokrčením ramen.

"Máš už druhou. A velkou."

"Vždyť je to jen cola." Protočil Jungkook očima. "Taky nekomentuju tvoje stravování, když jdeme do mekáče."

"Protože by sis to nedovolil." Ušklíbl se Taehyung, načež se podíval na mobilu, kolik je hodin. 

Vůbec nevěděl, co bude dělat. Ale už nebylo cesty zpět. Z tohohle vycouvat jednoduše nemůže. Kdyby to udělal, ublížil by nejen sám sobě, ale i Kookovi, který si toho protrpěl až příliš, aby to ještě nějakým způsobem pokračovalo. Zaslouží si klidný život. Přátele a úsměv na tváři. Potom všem si zaslouží všechno to dobré, co mu může svět nabídnout.

"Co tak koukáš?" zeptal se Jungkook se zamračeným pohledem. "Jsi celý bledý. Je ti dobře?"

"Je mi fajn," odpověděl Taehyung. Lhal. No nemohl jinak. 

"Nekecáš?"

"Nekecám," pousmál se Tae a Jungkook jen přikývl, načež začal pohledem bloudit všude možně po parku, kde mělo být místo jejich společného setkání.

"Už byly tři," zamumlal. "Má zpoždění," řekl nespokojeně. Přece by to neudělal znovu, ne? Že by nepřišel. Jimin musí dodržet svoje slovo, prostě musí. Tentokrát ano.

Taehyung se však zhluboka nadechl, snad jako by si tím chtěl dodat trochu kuráže a síly.

"Musím ti něco říct."

"Jo? A co?" Sledoval ho Jungkook zvědavýma očima, zatímco Taehyung sváděl několika vteřinový boj sám se sebou.

"Hej, jsi tady?" Zamával mu najednou Jungkook rukou před obličejem, no Taehyung ji jen zlehka odstrčil, ale nakonec jej zůstal držet za pravé zápěstí.

"Je zbytečný tady čekat."

"To jako proč?" 

"Protože Jimin nepřijde."

Jungkook se lekl toho, jak moc rychle se mu v tu chvíli rozbušilo srdce. Proč sakra?

"O čem to kruci mluvíš? Proč by neměl přijít? Slíbil to," namítal.

"Ne, neslíbil."

Jungkook mu svou ruku vytrhl a zprudka se vyzdvihl z lavičky rychlým pohybem, díky němuž ho Taehyung nemohl zastavit.

"O co ti zase jde?" vyhrkl naštvaně. Najednou nevěděl, jestli za to můžou emoce, nebo Taehyung. Z neznámého důvodu se to v něm neskutečně bouřilo. Bál se. A nevěděl čeho.

"Sedni si, prosím." A Jungkook ho raději poslechl. Nevěřil svým nohám. Cítil slabost v kolenou. Jako kdyby jej něco opouštělo.

"Jimin nikdy nepřišel. A nepřijde ani teď," zopakoval Taehyung.

"Cože?" hlesl Jungkook ztraceně. Bylo mu špatně. Měl pocit, jako by se jeho žaludek bolestně kroutil a pravidelně stahoval v podobě křeči.

"On neexistuje."