EXISTENCE | jjk x kth ✔

59

"Jimin?"

Taehyung přikývl na souhlas.

"Jak můžeš něco takového říct?" ptal se ho Jungkook nevěřícně, zatímco na něj pohlížel naprosto stejným způsobem.

"Je to jen to, co si myslím."

"Vůbec ho neznáš." Pokroutil Jungkook hlavou. "Vůbec ho neznáš a dovoluješ si ho soudit. Je to můj nejlepší kamarád, byl tu pro mě, kdykoli jsem ho potřeboval, víc než vy všichni dohromady, tak o něm sakra nemluv jako o problému, protože není."

"Máš pravdu," uznal Taehyung, což Jungkooka příjemně překvapilo a nesnažil se to ani skrýt ve výrazu své tváře. Ale ne na dlouho. 

"Neznám Jimina a radši ho ani znát nechci. Jediné, co mě uklidňuje, je to, že k tomu nikdy nebudu mít ani příležitost."

Jungkook to nechápal. A byl naštvaný. Hodně naštvaný. Proč Taehyung vůbec něco takového tvrdí? Zrovna o Jiminovi.

On však nic z tohohle nemá zapotřebí. Opravdu ne. Zhluboka se proto nadechl a beze slov zamířil ke dveřím Taeho pokoje s úmyslem odejít.

"Snažím se ti jen pomoct. Copak to nevidíš?" 

"Pomoct?" Otočil se k němu Jungkook zpět čelem. "Ty se mi snažíš pomoct? A jak prosím tě? Tím, že mi tady povídáš nějaké svoje nesmysly? Ne... Ty se mi nesnažíš pomoct."

"Nerozumíš-."

"Ale rozumím," skočil mu Jungkook do řeči a Taehyung pochopil, že to nakonec přece jen nebyl dobrý nápad vytahovat. Jenže co měl dělat?

Z pohledu, který měl však Jungkook ve tváři, moc dobře vyrozuměl, že právě tímto činem ztratil jeho veškerou důvěru, co se mu podařilo přese vše vybudovat. Jimin je pro něj očividně důležitější.

"Zklamal jsi mě, Tae."