EXISTENCE | jjk x kth ✔

61

Jungkook najednou nemohl uvěřit tomu, jak rychle to uteklo. A ani nemohl uvěřit tomu, že se svým způsobem těší. Věděl totiž, že minulost nezmění, že něco takového nedokáže nikdo a může se s ní akorát tak smířit a přijmout ji takovou, jaká je, i když je to těžké. Ale o to se právě snažil, udělat tenhle krok dopředu, přestože ho to vyčerpávalo. Jenže nechtěl své mamce zkazit svatbu, a tak v sobě všechno dusil zase o něco víc a jen doufal, že pro dnešek to vydrží a pak, pak už to bude jedno.

"Jsem plnej," zamumlal si sám pro sebe a na zbytek dortu, který mu zůstal na talířku, se už nemohl ani podívat.

"Jez."

Jungkook se krátce podíval na Taehyunga sedícího vedle něj, načež pokroutil hlavou.

"Můžeš se mnou aspoň mluvit?" zeptal se Tae, když mu nic neřekl.

"Měl bych snad?"

"Ty to pořád nechápeš."

Taehyung nevěděl, jak mu to má vysvětlit. Vůbec netušil a to ho frustrovalo. 

"Vím, že jsi naštvaný kvůli tomu, co jsem ti pověděl. Ale věř, že bych to neudělal, kdybych k tomu neměl důvod."

"Jenže ty ho neznáš."

"Já vím."

"A právě proto mě mrzí, co jsi řekl. Od tebe... Jsem to nečekal."

"Nemyslel jsem to zle, Kooku. Ale jestliže jsi opravdu přesvědčený o tom, že je to dobrý kamarád a můžeš mu věřit, tak já s tím nic neudělám. A dělat nebudu."

Taehyung věděl, že nemá jinou možnost. A i když si byl jistý, že je něco špatně, rozhodl se do toho prozatím nezasahovat, dokud nebude mít jasný důkaz, který by Jungkooka donutil nepochybovat o jeho slovech. Do té doby si bude muset veškeré své myšlenky nechat pro sebe.

"To jsem rád. Nechci totiž, aby se dneska cokoli pokazilo."

"O čem to mluvíš?" Zamračil se Tae nechápavě.

"Jimin přijde."