EXISTENCE | jjk x kth ✔

76

"Dneska je fakt hezky," zamumlal Jungkook. Znovu se prsty prohraboval v horkém písku a usmíval se. Po té době, co byl zalezlý ve svém pokoji, byl čerstvý vzduch u vody a sluníčko na jeho pobledlé kůži příjemné.

"Chodil jsem sem každý víkend. Hlavně v sobotu. A když bylo fakt vedro, tak jsme si dávali ve vodě závody. Nikdy jsem sice nevyhrál, ale co... Bez tak mi vždycky někdo koupil jídlo jako cenu útěchy, takže jsem si nestěžoval."

Taehyung mu do řeči neskákal, na nic se neptal, jen poslouchal a nechal ho mluvit a mluvit. Alespoň na chvíli totiž vypadal šťastně a on to nechtěl nijak zkazit.

"Bylo to všechno fajn," skončil Jungkook s povzdechem a nechal písek pískem.

"Tak proč to nezažívat všechno zase?" nadhodil Taehyung a Jungkook se jen zamračil.

"Jak bych mohl?"

"Lehce."

Jungkook pokroutil hlavou.

"Ty to nechápeš. Mám jenom tebe a Jimina. A zdá se, že vy dva se navzájem nemůžete vůbec snést a to aniž byste se kdy viděli a mluvili spolu."

Taehyung se rozhodl zmínku o něm a o Jiminovi raději nijak nekomentovat. Věděl, že by to nebylo dobré téma k rozhovoru, alespoň z jeho pohledu to tak bylo. Proto mlčel.

"Nic z toho nemůže být jako dřív. Spousta věcí se změnila, Tae. Já jsem se změnil."

"Ale můžeš začít od znova. Můžeš jít zpátky do školy, najít si tam spousty nových přátel, můžeš jít každý den ven, kamkoli a užívat si toho, co máš, i když ti třeba nepřijde, že toho je mnoho, tak je. Můžeš cokoli."

Jungkook si opřel hlavu o pokrčená kolena a zadíval se kamsi do dáli, kterou mu ukazovala modrá hladina moře. 

Samozřejmě, že může. Ale proč má pocit, že mu něco stojí v cestě a díky té překážce zůstává stát pořád na jednom a tom samém místě?

"Díky, Tae," řekl však vzápětí. "A omlouvám se."

Někdy si přišel, že mu musí být pouze na obtíž. On by to nevydržel, nezvládl by to, kdyby měl vedle sebe někoho, jako je on. Sám ze sebe byl unavený, tolikrát znechucený... 

"Vážně se omlouvám."

"Za co, prosím tě?"

"Za sebe."

Taehyung protočil očima.

"Co je?" Jungkook ho nechápal. 

"Ty jsi fakt trubka, že?"

"Trubka?" zopakoval. 

Ani jeden si ho nevšiml. Sám Hoseok nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale stejně jako minule překonal všechny strachy, co ho odrazovaly a mířil přímo k nim.