Jungkook si držel tvář, která se pod ránou Taehyungovy ruky rozhořela. Bolelo to a jemu se do očí vtlačily jen další a další slzy. Až se naplno a nahlas rozbrečel.
Ale bylo to všechno. Všechno v jeho hlavě a okolo něj, všechny pocity, co se v něm bouřily neuvěřitelným způsobem a co jeho pláč způsobily a ta facka, kterou dostal, byla akorát jakýmsi spouštěčem.
Taehyung si hned vzápětí uvědomil plnou váhu svého činu. Ale nemohl jinak, nešlo to. Několik hodin byl až v téměř paralyzujícím strachu, který však kupodivu po návratu Jungkooka nezmizel.
Jednoduše se neudržel. Jenže už to nemůže vzít zpět.
"Omlouvám se," řekl upřímně, no Jungkook na něj nijak nereagoval.
"Vážně je mi to líto. Ale měl jsem strach. Byl jsi pryč snad přes čtyři hodiny, aniž bych něco věděl. V noci. Hledal jsem tě, ale-."
Taehyung překvapeně vydechl, když se mu Jungkook zničehonic rozhodl schovat do náruče.
Pořád brečel a Taehyung z něj nemohl dostat jediného kloudného slova.
"Hej, no tak. Bude tě bolet hlava." Pocuchal mu zlehka vlasy.
"J-je mi to l-líto," vykoktal Jungkook následně. "Ale já vážně nemůžu, ať se snažím sebevíc. Nejde to."
"Kvůli tomu přece nemusíš utíkat."
"Neutekl jsem," namítl.
"Tak co se stalo?"
Jungkook však nešťastně pokroutil hlavou.
"Já už takhle žít nechci, hyung."
![](https://img.wattpad.com/cover/74447711-288-k631866.jpg)
ČTEŠ
EXISTENCE | jjk x kth ✔
FanfictionJungkook kdysi dávno míval naprosto všechno. V jednu chvíli však mnohé ztratil. Ztratil a v další moment zase získal víc, než potřeboval. Nečekaně. A aniž by chtěl.