EXISTENCE | jjk x kth ✔

21

Seděl na gauči v obýváku a utápěl se ve vlastním vzteku. Měl sto chutí Taehyunga praštit a ulevit si od všeho, co se v něm už několik dlouhých minut bouřilo. 

V televizní show byl pronesen další vtip a Taehyung se mu hlasitě zasmál. 

Už po několikáté.

"Přestaň!" vyjekl Jungkook. Ten zvuk mu byl tak moc otravný.

Taehyung se na něj překvapeně podíval, netušíc co mu zase přeletělo přes nos, či to ještě nejsou včerejší následky, no tu osobu kousek od něj vůbec nechápal. 

"S čím mám přestat?" 

Viděl tu zlost, která proběhla tváří Jungkooka, až ho to samotného na malou chvíli zarazilo.

"Nesnáším tě!"

Taehyung nevěděl, jestli brečet nebo se smát. Byl naprosto frustrovaný z chování toho druhého a jisto jistě ho to celé přestávalo bavit. 

Nechtěl být součástí jeho problémů a náhlých změn nálad, ani přehnaných emočních reakcí, co ho děsily, ale přišlo mu, jako by to na něj všechno tak nějak házel. Jako by to dával za vinu právě jemu, že je takový a dával mu to pěkně sežrat. 

Ano, někdy ho vyprovokoval. A naschvál. Jako například včera. Ale pokaždé říkal pravdu, nic jiného. A to Jungkook zřejmě není schopný přijmout. 

Že je jen ztělesním ubohosti. 

Taehyung se mlčky zvedl z pohovky s úmyslem odejít do svého pokoje, kde bude alespoň moc volně dýchat, aniž by to někomu vadilo. U dveří se ale ještě zastavil, nemohl jinak a pohlédl zpět na Jungkooka, který ho akorát upřeně sledoval, čekajíc na jeho slova.

"Je mi tě vlastně líto."