EXISTENCE | jjk x kth ✔

52

"Nevím, kvůli čemu se tehdy pohádali, ale druhého dne odešla, aniž by o tom někdo věděl. Zmizela ona i všechny její věci. Už jsem ji pak neviděl, nikdy se nevrátila a ani neozvala."

Jungkook netušil, co na to povědět. Pouhá slova útěchy by nestačila, na to je bolest v Taeho očích až příliš velká, navíc si není jistý, jestli by o nějakou vůbec stál.

"Bylo to těžké. Vlastně... Pořád to svým způsobem těžké je, ale zvykl jsem si."

"A co tvá sestra?"

"Pro ni to bylo nejspíš nejhorší. Všechny povinnosti padly na její hlavu a nikdo jí nepomáhal. Spíš naopak. S tátou jsem přestal komunikovat, vyčítal jsem mu to a dával mu za vinu to, že máma odešla a pro změnu se upnul na jediného člověka, co mi zbyl a kterému jsem věřil. Slibovala mi, že brzo zase bude dobře a že odejdeme na místo, kde nám bude líp a že mě tam vezme s sebou. Tehdy to pro mě byla jediná naděje, co mi pomáhala celou tu situaci zvládnout. Jenže teď se rozhodla odejít taky a mě, navzdory všem jejím slibům, se rozhodla tady nechat a já s tím nemůžu nic dělat, ačkoli by to teoreticky šlo, jenže nemám hotovou ani školu."

"Takže proto ses rozhodl pokračovat ve studiu? Chceš dokončit střední a... Odstěhovat se?"

"Já ještě nevím." Pokroutil Tae hlavou. "Každopádně něco udělat budu muset."

"Vždyť ale nikam nemusíš," namítl Jungkook. "Proč bys musel něco dělat? Tvoje místo je teď u nás doma, kam patříš. Máš možnost začít znova a ne utíkat před tím špatným, co se stalo, protože ty za to přece nemůžeš, tak proč bys kvůli tomu měl nést následky ty? To je nesmysl a je to hlavně zbytečné."

"I kdyby ano, tak co budeš dělat ty?"

"Já?" optal se nechápavě. "Proč teď mluvíš o mně?"

"Protože ty taky utíkáš."