EXISTENCE | jjk x kth ✔

32

"Proč jsi tak rychle odešel? A kdo to byl?" Taehyung chrlil na Jungkooka jednu otázku za druhou, ale mladší mu stále neodpovídal. Jen přidával do kroku víc a víc a akorát mu utíkal.

"No tak počkej, kruci!" zavolal za ním Taehyung a rychle ho doběhl.

"Jungkooku." Postavil se před něj, čímž mu znemožnil jakékoli další kroky.

"Neřeš to a pojď domů," řekl Jungkook nekompromisně.

"Anebo ne. Je mi to jedno. Běž si kam chceš, ale mě nech na pokoji."

"A co si jako myslíš? Že je mi všechno ukradený a nechám tě teď jen tak jít? Kdy si už konečně uvědomíš, že žijeme pod jednou střechou a že jsme v podstatě rodina?"

"Nejsme," zamumlal však Jungkook. "My nejsme rodina."

"A víš proč?"

Neodpověděl. Nechtěl.

"Protože se vůbec nesnažíš. Spousta věcí by byla mnohem jednodušších, kdybys to prostě přijal tak, jak to je. Chápu, není to pro tebe nejlehčí, přišel jsi o tátu a nejspíš jsi se z toho ještě nedostal, ale věř, že ty nejsi jediný na světě, kdo má problémy a když je nebudeš řešit, tak se z toho nikdy nevyhrabeš."

Jungkook to moc dobře věděl. Jenže se lehce povídalo a mnohem hůř konalo. Taehyung nevěděl, co se dělo ty měsíce potom, kdy Jungkook ztratil tátu. Nevěděl to téměř nikdo. Za to ho ale všichni soudili.

Akorát mu z toho bylo špatně.

Cítil se hrozně, když mu druzí říkali, aby byl lepší. Aby se líp choval a nebyl takový, jaký je. Nechápali jeho bolest a to, čím si musel projít a ještě i prochází.

"Je mi to líto," řekl nakonec téměř neslyšně. "Ale já nemůžu jinak."

"Můžeš," namítl Taehyung hned vzápětí, jako by odpověď měl dopředu připravenou, protože moc dobře věděl, co Jungkook odpoví.

"Jasně, že můžeš. Proč bys nemohl?"

"Straší mě minulost."

"Nejen minulost," dodal Taehyung a Jungkook se zamračil.

"Kdo byl ten člověk?"