EXISTENCE | jjk x kth ✔

41

"Nemyslíš, že jsme udělali docela pokrok?" nadhodil Tae, když Jungkook přišel s colou ke stolu, jak jinak než v rychlém občerstvení.

"Pokrok?" zopakoval nechápajíc, načež se posadil.

"Děláš si srandu?" ignoroval jeho otázku, díky čemuž byl však Jungkook ještě zmatenější.

"Co zase?"

"Vážně jenom cola?"

"Nemám hlad."

"Ty nemáš hlad nikdy. Jen občas po nocích jíš čokoládovou zmrzlinu, ale to tě vážně nezachrání."

"Neřeš to, jo?"

Jungkook se o tom vážně nechtěl bavit. Byl vcelku unavený, i když úkoly, které jim byly zadány, stihli docela rychle. Ale byl unavený tak nějak celkově. Stále to nezvládal, no všechno na něj pokaždé padlo celou vahou až večer a v noci se potom budil ze špatných snů, přes den ale dokázal jakž takž fungovat. Navíc mu rozhodně nepomáhala nálada panující v domě. Mezi Taehyugem a jeho otcem panovalo dusno, které tížilo vzduch i ostatním a jediní, kdo s tím mohl něco udělat, byli právě oni dva, ale ani jeden z nich se k tomu neměl.

"Co jsi myslel tím pokrokem?" stihl se zeptat dřív, než znovu Taehyung a taky změnit a vrátit se k předchozímu tématu.

"Tohle všechno," odpověděl bez protestů. "Protože před několika dny jsi mi nemohl přijít ani na jméno, jestli si pamatuješ."

"Pamatuju. No, pokud jsi si nevšiml, nic jiného než tohle mi nezbývá. Nemám na výběr, chápeš? Ani ty nemáš možnost volby. Prostě to tak je a nejspíš i má být."

Bojoval s tím ze začátku hrozně moc. Nechtěl nějakou náhražku za svého otce. Pro něj nikdo lepší být nemohl a taky nebude. Dělat s tím však nic nemůže. 

Byl by jen sám proti sobě.