EXISTENCE | jjk x kth ✔

78

Co to jako bylo? Co? Nechápal to.

Z jakého důvodu za ním a to už po druhé Hoseok přišel? Z jakého rozumného důvodu... Vždyť už je to dlouho, co spolu mluvili jako dva přátelé. Pak se to všechno zničilo. Byl to on a oni taky. Podíl viny si na tom nesl každý, bylo to kdo z koho a potom to vzdali. Hoseok byl prvním, kdo udělal.

Tak proč?

Neprosil se jej o žádné omluvy, neprosil se jej o vysvětlení, nechtěl ve své blízkosti jeho přítomnost, nechtěl od něj vůbec nic. A teď přece jen přišel, aby mu řekl, že jim chybí. 

Snažil se vybavit, kdo to může být, pamatoval si však jen pár jmen, která neměla žádnou tvář, zapomněl na ně, jako oni zapomněli na určitou dobu na něj.

Proto udělal něco, nad čím doposud ani jednou nezapřemýšlel. Z pod postele vytáhl zalepenou krabici a ostrým hrotem tužky ji zbavil několik vrstev izolepy. Bylo tam pro něj všechno tehdy důležité, drobnosti, které zpečeťovaly ty nejlepší okamžiky, které kdy zažil. A spousta fotek. Ano, fotky. Ty teď potřeboval vidět. Potřeboval si připomenout obličeje svých přátel, připomenout si to, co pro něj každý z nich znamenal. Jelikož všechny tyhle vzpomínky uklidil na zakázané místo v jeho hlavě, z něhož nyní bylo dost těžké je dostat ven, i když se o to snažil.

A poté přistihl sám sebe, jak se usmívá. 

Tady se učil na kolečkových bruslích. Několikrát se natáhl na zem a pěkně si odřel kolena, dokud mu nedošlo, že by si měl vzít chrániče. A za ním byl Hoseok, který se mu posmíval, no na další fotce ho zvedal na nohy.

Kdo to fotil? ptal se sám sebe.

Ale nevzpomněl si.

Další mu už byla bližší. To byli v místním obchodě s cukrovinkami, kde pořádali další z jejich hloupých soutěží. S několika dalšími lidmi se cpal gumovými bonbóny. Šlo jen o to, kdo jich zvládne spořádat nejvíc.

Nevěděl však, kdo vyhrál. 

A tak ten večer vzpomínal, dlouho. Opravdu se snažil. A věděl jen jedno; že mu taky chybí.