EXISTENCE | jjk x kth ✔

88

Po dlouhé době přišli společně všichni tři. Jungkook byl vždycky radši, když to bylo takhle. Vyjma tedy Taehyunga, u něj mu bylo jedno, jestli dorazil sám nebo ne, možná byl i spokojenější, ale kdykoli přišla jen jeho mamka, bylo to zlé. Hrozně si to vyčítala a dávala za vinu. To, že se o něj nedokázala dostatečně postarat, že nic nepoznala. A Jungkook jí to nemohl nijak vyvrátit, i když se o to snažil. Proto pokaždé, když odešla, se cítil zase o něco hůř, jelikož pro něj nebylo lehké ji takhle vidět.

"Tae? Můžeš ještě na chvilku?"

Byli na odchodu a on s ním nutně potřeboval mluvit. Ale ne před rodiči.

"Jasně," odpověděl Taehyung a mezi dveřmi pověděl svému tátovi, že se ještě zdrží a že na něj nemusí čekat.

"Tak... Copak se děje?" zeptal se.

"Když jsi tu minule byl, vzal jsi mi něco?"

Taehyung se zatvářil překvapeně. Nečekal natolik přímou otázku. Zaskočil ho.

"Co bych ti měl brát?"

"Ten papír!" vyhrkl Jungkook netrpělivě. "Já vím, že jsi to byl ty. Nikdo jiný by to neudělal. Nikdo jiný o mých tehdy nevěděl. Tak mi to klidně řekni. Já se zlobit nebudu. Jen jestli ho máš ty. Kdyby ho měl někdo jiný..."

Ne.

To ne.

Prosím ne.

"Fajn, vzal jsem ti ho," přiznal Taehyung ke Kookově velké úlevě.

"Proč?"

"Protože... Na něm nebyly dobré věci. Jsem si jistý, že sis ho přečetl tolikrát, že už ho umíš nazpaměť. Ale uvědomuješ si, že to všechno byla jen poloviční pravda? Já vím, že ano, že teď už to víš, ale stejně. Pořád jsi se upíral k minulosti, která s tebou vyvedla tohle. Nechci říct, že její sepsání v téhle podobě bylo špatné, ale začalo ti to ubližovat o dost víc. Mluvil jsi o těch tehdy a že tě zabíjí, že je nemůžeš snést, a tak jsem ti je vzal, aby ses konečně mohl posunout dál. Místo toho jsem ti přinesl ty fotky, aby sis uvědomil, co za moc pěkný život jsi měl a že jsi byl šťastný. A to můžeš být přece i teď. Spoustě lidem totiž chybíš. Mně, našim, Hobimu a mnoho dalším, nedovedeš si ani představit kolika. Tak bojuj. Venku tě totiž čeká krásný svět, Kookie."