EXISTENCE | jjk x kth ✔

74

Druhého dne vstal Taehyung mnohem dřív než obvykle. Nasnídal se vcelku rychle, přestože hlad ani neměl, ale dostat něco do sebe jednoduše musel, když od předchozího večera pod nátlakem stresu, kdy byl Jungkook bůh ví kde, nejedl vůbec nic.

Po snídani pak zamířil do města, kde v pekárně koupil koblihy plněné marmeládou a jako poslední čokoládovou zmrzlinu, na kterou včera zapomněl, a pro kterou Jungkook původně taky šel, jak se od něj posléze dozvěděl, když přestal brečet a začal s ním mluvit o tom, co se skutečně stalo.

To, co se však od něj dozvěděl, ho značně znepokojovalo. Všechno mu najednou dávalo až příliš moc dobrý smysl a s očividnou pravdou se bylo těžké smířit, ba ji vůbec přijmout. Taky věděl, že už nemůže jednat sám, že si to nemůže nechat pro sebe, protože kdyby udělal opak, nejspíš by napáchal jen další a další škody a Jungkook potřebuje zachránit, ne potopit.

"Donesl jsem ti snídani. A zmrzlinu," řekl, když dorazil domů a Jungkook seděl v obýváku na gauči s ovladačem v ruce a se zapnutou televizí, kam upíral svůj stále rozespalý pohled.

"Děkuju," zamumlal.

"Chceš čaj, nebo spíš kakao?"

"Je mi to jedno." Pokrčil Jungkook rameny. "Třeba čaj."

"Fajn." Taehyung se měl k odchodu do kuchyně, aby mu tedy mohl uvařit čaj, jak si přál, ale zůstal stát v půlce cesty, když Jungkook promluvil, a v důsledku těch několika slov zůstal stát na místě jako přikovaný.

"Já vím, že je něco špatně," řekl. 

"Vím to já, víš to ty a jde to na tobě poznat. Díváš se na mě jinak. Už delší dobu. Je to divný a nemám z toho vůbec dobrý pocit, spíš mě to děsí a mám strach. Proto se chci zeptat, jestli... Jestli je to hodně zlý."

Taehyung se opravdu dost přemáhal k tomu, aby se na něj otočil s úsměvem na rtech. Ještě mu to povědět nemůže, ne nyní, to nejde, byl by hlupák, kdyby to udělal. Ale taky ho tu nemůže nechat jen tak bez odpovědi.

"I kdyby ano, tak se neboj. Všechno bude dobrý, věř mi. Teď na to ale nemysli, prosím."