"Proč to řešíme už teď?" zeptal se Jungkook po cestě. "Vždyť je ještě dost času."
Nesnášel nakupování a ještě víc to, když se jednalo o věci pro něj.
"Právě naopak," namítla jeho mamka. "Musíme zařídit spoustu věcí a ja nechci na poslední chvíli řešit, že si na sebe nemáte co vzít."
Jungkook na to nic neřekl. Nemělo to totiž cenu. Opřel si hlavu o okýnko a zadíval se ven. Ten výjev ubíhající cesty ho uklidňoval, na chvilku se tak myšlenkami ocitl někde jinde.
Bylo mu po včerejšku trochu líp. Ulevilo se mu, když se mohl Jiminovi se vším svěřit. Vždycky ho poslouchal a snažil se mu nějak pomoct.
Zničehonic sebou trhl, když na rameni ucítil cizí dotyk. Podíval se na Taehyunga, nechápajíc, co po něm chce. Ode dne, kdy ho chtěl vzít do nemocnice a Jungkook to nezvládl, s ním nemluvil. Jungkookovi to bylo jedno, spíš byl rád, že si ho konečně přestal všímat, jak chtěl, takže nechápe, co po něm může chtít.
On se však na něj jen zeširoka usmál a Jungkook na něj zůstal nechápavě hledět.
"Jsi divnej," zamumlal tiše.
ČTEŠ
EXISTENCE | jjk x kth ✔
FanficJungkook kdysi dávno míval naprosto všechno. V jednu chvíli však mnohé ztratil. Ztratil a v další moment zase získal víc, než potřeboval. Nečekaně. A aniž by chtěl.
