EXISTENCE | jjk x kth ✔

6

Po celý zbytek dne byl u sebe v pokoji, přičemž si střídavě procházel dvěma stavy. Ten první byl v podobě vzteku a podivné frustrace jako následek toho, co se okolo něj děje, dělo a taky určitě ještě dít bude a taky slov, která mu řekl Taehyung. Tím druhým pak byla následná únava, provázena bolestí hlavy a nutkáním nezadržovat slzy v očích. A tak to bylo stále dokola a dokola, dokud nemusel pokoj opustit kvůli společné rodinné večeři u kulatého stolu. A i když hlad neměl, šel. 

Komunikoval opravdu jen minimálně a odmítal se podívat na kohokoli jiného kromě své matky.

"Tobě opravdu není dobře, že?" ptala se ho lítostivě, když se večeře sotva dotkl.

Přikývl.

"Jdi si raději lehnout tedy. Přijdu se potom na tebe podívat."

"To nemusíš." Pokroutil hlavou. "Ale půjdu." 

Odnesl talíř na kuchyňskou linku a bez dalších slov se vydal zpět do útrob jeho pokoje. Chystal se automaticky ke spánku, ale vyrušilo jej zapípání mobilu ležícího někde v posteli. Nakonec ho našel pod polštářem a s lehkým úsměvem otevřel nově příchozí zprávu.

Zítra ve dvě v parku. Je to ok?