EXISTENCE | jjk x kth ✔

28

Překvapeně vyjekl, když spatřil ve svém pokoji nezvaného návštěvníka.

"Co tady sakra děláš?" ohradil se po něm okamžitě. "Víš, jak jsem se tě lekl?"

"Promiň," ušklíbl se Taehyung.

"Promiň?" zopakoval po něm Jungkook. "A vůbec, přestaň se válet v mojí posteli."

Rozvaloval se tam, jako kdyby byla jeho.

"Čekal jsem tu dlouho, tak jsem si udělal trochu pohodlí. Vadí to hodně?" Pokrčil Tae ledabyle rameny a posadil se. A nečekal na odpověď.

"Vyhýbáš se mi."

Na to Jungkook nic neřekl. Povědět, že ne, by byla lež. A povědět, že ano, by bylo přiznat něco, co před ním udělat nechtěl.

"Jungkooku."

"Jdi pryč. Jsem unavený," pokoušel se ho vyhnat místo toho, aby reagoval na jeho předchozí slova. Ale byl to fakt. S Jiminem byl dlouho, a proto se taky vrátil pozdě domů. A Taehyunga fakt nečekal. A Jungkook s ním nechtěl mluvit. Nechtěl s ním být v jedné místnosti.

"Nikam nejdu."

"Cože?" Pozvedl Jungkook obočí.

"Slyšel jsi. Nikam nejdu. Mimo to, když jsem tu usnul minule, nezdálo se, že by ti to nějak extrémně vadilo."

"No ale teď mi to vadí!" vyhrkl podrážděně.

"Klid, prosím tě." Protočil Tae očima. "Chci si jen promluvit."

"Není o čem," namítl Jungkook. 

Taehyung si povzdechl. 

"Co ti zase přelítlo přes nos? Vždyť se přece nic hrozného nestalo. Každý má někdy špatné chvilky. A jestli jsem tě tak rozhodil já, pak se omlouvám, ale snaž se pochopit, že já to tady taky nemám lehký, i když ti to tak nejspíš nepřijde. Ale ani ty nevíš nic o mně a je těžký to vysvětlit."

"Co se mi tím snažíš říct?" zeptal se Jungkook. 

"Popravdě nevím," přiznal Taehyung. "Jen... Už mě to fakt nebaví. Mohli bychom spolu alespoň nějak vycházet, ne?"

Jungkookovi v hlavě stále strašila Jiminova slova, co dokonale zastiňovala nepatrnou naději v Taehyungově tváři.

Nevěděl, jak si to celé přebrat, ale Jimin byl vždycky na jeho straně. Určitě by neměl v úmyslu nic špatného. Proto jeho odpověď byla jasná.

"Nejsem si jistý, jestli ti můžu věřit."

"Proč bys nemohl?"

Jungkook však pokroutil hlavou.

"Promiň."