EXISTENCE | jjk x kth ✔

25

"Je to ledový," zakňučel Jungkook nespokojeně a odstrčil Taehyungovu ruku.

"Máš horečku," namítl však Taehyung a ignoroval veškeré Jungkookovo snažení.

"Vždyť je to jedno," zamumlal Jungkook znaveně a promnul si čelo. 

Rozhodně byl překvapený, když se Taehyung znovu objevil v obýváku a ptal se, co se stalo. Chtěl pak na něj zakřičet, že sakra moc dobře ví, co se stalo, ale věděl, že by jej nakonec zradily hlasivky, a to v podobě zoufalého pláče. Taehyung byl ten poslední člověk, se kterým chtěl být v jedné místnosti. Navíc byl naštvaný. Opravdu totiž netoužil po tom, aby ho zrovna on našel ve stavu, v němž před chvílí byl. Ale bohužel.

"Jak jedno? Máš teplotu, pro bůh!"

"Nic to není," namítl. "Vyspím se z toho. A teď mě nech jít."

"V tom případě jdu s tebou."

"Proč?" zeptal se Jungkook. 

"Protože ti je mě líto?" Ušklíbl se. 

"Věř, že o takovou péči vážně nestojím. Nestojím o žádnou. Kolikrát jsem ti to už říkal?"

"Jsi vážně akorát tak na výchovný pohlavek. Možná na dva." Povzdechl si Taehyung. "Ale fajn, jestli chceš opět trucovat a bulet jako malá holka, prosím. Já jdu pryč."

Věděl, že se k němu opět nezachoval dobře. A že to možná vezme dost citlivě a že sám bude mít jedny a ty samé výčitky... Ale co s ním má kruci dělat? Co?

Frustrací se mu chtělo křičet. Držel se jen tak tak a raději rychlým krokem odcházel, aby byl co nejdříve z místnosti pryč.

Když jej však na poslední chvíli zastavil slovy, která ani ve snu nečekal.

"Tae, počkej. Prosím."