EXISTENCE | jjk x kth ✔

71

"Konečně!" vyhrkl Jungkook a zamířil ke věřím, jejichž otevírání zaslechl.

"Už jsem myslel, že se nedočkám."

"Promiň, trochu jsem se zdržel," zamumlal Taehyung.

"A zmrzlinu máš?"

Taehyung se zastavil v pohybu.

Sakra.

Samozřejmě, že zapomněl.

"Vypadlo mi to."

Jungkook si ho pozorněji prohlédl. Vypadal unaveně. A byl zamračený. A Taehyung se domů nikdy nevrací zamračený a se špatnou náladou. A Taehyung ani nezapomíná.

"Jsi v pohodě?" zeptal se ho proto Jungkook.

"Jasně," odvětil Tae. "Nic mi není."

"Jsi si jistý?"

"Vždyť to říkám!" zvýšil hlas a Jungkook na něj zůstala jen překvapeně hledět.

"Promiň," řekl vzápětí, načež si povzdechl. "Nechtěl jsem být nepříjemný. Zmrzlinu ti koupím zítra, teď si půjdu lehnout. Jsem unavený."

"Tae-."

"Vážně jsem v pohodě." Usmál se, jak nejlépe mu to v tu chvíli šlo. A Jungkook ho nechal odejít. Samozřejmě, že nevěděl, co se stalo a ono se určitě něco stalo, ale Taehyung mu to nepoví, pokud chtít nebude, i kdyby dělal bůh ví co, tak by akorát zarytě mlčel.

Rozhodl se tak, že si pro tu zmrzlinu zajde sám, i když se mu teda moc nechtělo. K nejbližšímu obchodu je to  něco asi okolo patnácti minut, no v tu chvíli mu to přišlo jako celá věčnost vzhledem k tomu, že celý den se flákal doma a nedělal nic, byl tak až moc zlenivělý. Každopádně odpočinek bylo to, co mu momentálně pomáhalo ze všeho nejvíce. Ale třeba i malá procházka by mu nemusela nijak uškodit.

"Za chvíli přijdu!" zavolal na Taehyunga, ale ten ho neslyšel. Protože kdyby ano, tak by jej samotného nepustil. Panika, která pak pohltila jeho tělo, když to zjistil, byla zdrcující.

Bylo půl jedenácté večer a jemu nezbývalo nic jiného, než se jít Jungkooka pokusit najít.