EXISTENCE | jjk x kth ✔

82

Byl to už měsíc.

"Jak se máš?" zeptal se ho Taehyung. Ale Jungkook pro něj neměl pořádnou odpověď.

"Já nevím," řekl. Opravdu. Cítil se podivně prázdný a vystrašený.

Úzkost.

Taehyung si povzdechl. Jen těžko by se dalo popsat, co pociťoval.

"Je mi to líto," přiznal.

Ano, vyčítal si to. Neskutečně moc, přičemž se v protipólu snažil přesvědčovat sám sebe o správnosti svého činu. Protože všem akorát ublížil a to ho užíralo šíleným způsobem, jelikož chtěl jen pomoct, udělat to nejlepší pro své nejbližší, zachránit Jungkooka. A on je teď tady, pod dohledem lékařů, pod prášky a sám na pokoji. Jeho mamka doma jen brečí a nálada, co panuje u nich doma, je ubíjející.

"Není to tvoje vina," zamumlal Jungkook. "Právě naopak. Za všechno můžu já."

Taehyung pokroutil hlavou.

"To by bylo nefér, nemyslíš?"

"Snažím se nad ničím z toho moc nepřemýšlet."

Jungkook byl jiný a Taehyung to viděl. Bál se o něj. Kookie mu často říkal o Jiminovi a o strachu z toho, že by se mohl objevit.

"Hrozně mě to pronásleduje. Vůbec nespím. Ty sny," zhluboka se nadechl, "nedávám je. Už vážně nemůžu, fakt ne." Hlas se mu třásl a slzy zoufalosti se mu nahrnuly do očí.

Nezvládal to.

Všechna ta tehdy ho kousek po kousku zabíjela.