EXISTENCE | jjk x kth ✔

12

"Já nechci! Nechci!" Vzpouzel se, jak jen mohl. 

Byla to chyba. To celé byla obrovská chyba. Proč s ním kruci někam šel? S Taehyungem! A dobrovolně. Co si myslel?

"Panebože uklidni se!" vyjekl Taehyung. "Vždyť o nic nejde."

"A ty zase nic nechápeš!"

Konečně se mu podařilo vyprostit se z jeho sevření. Ustoupil od něj několik kroků, přičemž se ze všech sil snažil ignorovat bolest prostupující jeho zády.

"Začínáš mě pěkně srát! Copak nevidíš, že se ti snažím pomoct, ty blbče?" Taehyung ztratil veškerou trpělivost.

Jungkook sklopil hlavu k zemi, sledujíc špičky svých bot. 

Jak mu to má vysvětlit?

Jak?

"Řekneš mi co s tebou je?" zeptal se Taehyung o dost klidněji, když spatřil reakci mladšího. 

Nic.

"Hej! Země volá Jungkooka."

Vzhlédl k němu, s naprosto utrápeným výrazem a Taehyung si povzdechl. 

"Tak ven s tím."

"Tae-."

"Jungkooku-!"

"Bojím se," zamumlal téměř neslyšně, no dostatečně hlasitě na to, aby to Taehyung slyšel a aby ho zastavil v mluvení.

"Bojíš?" zopakoval. "Čeho se bojíš?"

"To je jedno. Prostě jen nechci k žádnému doktorovi. Prosím."

"To ale není zrovna moc dobrý nápad," namítl Taehyung. Měl trochu výčitky z toho, co způsobil. Ale Jungkook si za to mohl sám. Vždyť co by se tak hrozného stalo, kdyby jednoduše řekl, že ty knihy neunese a vezme si to sám? Nic. Ale neřekl to, a tak ho v tom Taehyung nechal vykoupat. Jen ho nenapadlo, že by to mohlo dopadnout takhle.

"Prosím."

Stále váhal.

"Já to nějak zvládnu. Přísahám. Jen mě tam nenuť jít."