Otráveně se vlekl k domovním dveřím, jen aby je mohl otevřít člověku, který zřejmě nevěděl, kdy přestat zvonit. Osobu, jež to však byla, nečekal ani v nejmenším.
"Hoseok?" optal se Taehyung s nespokojeným zamračením ve tváři, načež mu oslovený přikývl na souhlas.
"Přišel jsem za Kookem," řekl, snad jako by čekal, že jej po téhle větě pustí dovnitř. Ale to se spletl. Opravdu moc.
Tae si moc dobře pamatoval, co mu Jungkook řekl. Jak se k němu jako nejlepší přítel zachoval. Ponížil ho a nechal ho stát samotného na ulici, zatímco chudák Jungkook tehdy sledoval záda svých kamarádů, jak od něj odcházejí, protože není dost dobrý a staly se mu zlé věci, co oni nechápali, nebo taky možná ani pochopit nechtěli.
A pokud bude Taehyung moct, tak se postará o to, aby mu nikdo z nich neublížil tak jako předtím.
"Není tady," odpověděl Tae popravdě. "A i kdyby byl, ty rozhodně nejsi ten, se kterým by mluvil."
Hoseok si jej zkoumavě měřil. Nejspíš se snažil vybavit, jestli ho už někdy neviděl a v jaké situaci. Ale bylo poznat, že se mu to příliš nedařilo.
"Co ty o tom můžeš vědět?" zeptal se nakonec.
"Rozhodně víc, než si myslíš," odpověděl Taehyung. "Takže doufám, že jsi pochopil, co z toho plyne."
Hoseokovi bylo jasné, že má odejít. I kdyby byl slepý, tak by to poznal.
Jen...
"A kdo jako jsi?" vyslovil svou otázku na hlas. Ruce měl založené na hrudi a pobouřený způsobem sledoval, jakým pohledem se na něj druhý díval.
"Jeho rodina," odvětil Tae a i s tím zabouchl Hoseokovi domovní dveře před nosem.
ČTEŠ
EXISTENCE | jjk x kth ✔
FanfictionJungkook kdysi dávno míval naprosto všechno. V jednu chvíli však mnohé ztratil. Ztratil a v další moment zase získal víc, než potřeboval. Nečekaně. A aniž by chtěl.
