EXISTENCE | jjk x kth ✔

10

"Do toho ti nic není," odsekl. "A vypadni z mého pokoje, nikdo tě sem nepozval."

Taehyuyng to však ignoroval a lehl si vedle něj. 

"Co-."

"Řekni mi, co tě tak hrozně žere," skočil mu Taehyung do řeči.

"Všechno, ale to někdo jako ty nikdy nedokáže pochopit. Takže se přestaň snažit a vážně odsud odejdi." A s tím se k němu otočil zády, i za cenu toho, že si způsobil jen další bolest.

"Můžeš si za to sám. Napadlo tě to někdy?" Zcela ignoroval už druhou žádost týkající se jeho odchodu. Odejít totiž nehodlal. Alespoň ne hned.

"Ptal jsem se tě snad na názor? Jsem si jistý, že ne."

"A přesně o tomhle mluvím." Protočil Taehyung očima. "Jsi příšernej."

Jungkook se zhluboka nadechl.

Proč?

Proč ho nenechá být?

Nechce poslouchat nic z toho, co se mu tu chystá říct. Ví, že to nakonec bude bolet.

"Víš, snažil jsem se, abychom spolu nějak vycházeli, ale... Když o to nestojíš, prosím. Tuhle hru můžeme hrát oba dva."

"Já nic takového ale nechci," namítl  Jungkook tiše. "Chci mít od tebe jen pokoj, to je všechno. O nic víc tě nežádám."

Taehyung se sám pro sebe ušklíbl.

"No je mi to upřímně líto, Kookie. Vždycky jsem si totiž přál mladšího bráchu." A s tím ho poplácal po bolavých zádech, načež se vyzdvihl na nohy a zamířil ke dveřím.

Jungkook stěží potlačil vzlyknutí.