EXISTENCE | jjk x kth ✔

84

"Jimin není," zopakoval.

Musel to říct už tolikrát, že ho ta pravda bolela. Může mu snad chybět někdo, jenž nikdy neexistoval? Někdo, jehož si vytvořil on sám ve své hlavě?

Děsilo ho, až k jaké dokonalosti dokázal všechny své představy přivést. Protože to vůbec nedokázal pochopit, jeho mozek to absolutně odmítal zpracovat a nikdo z těch, co mu měli pomoct, to nedokázal vysvětlit.

Často tak brečel, zoufalstvím a bolestí zároveň, jelikož se začínal bát dokonce i sám sebe. Co když jej něco uvnitř něj znovu zradí a dopadne to špatně, snad ještě hůř? Co když tomu nedokáže zabránit? Ne, to by nedokázal. 

Uvnitř bojoval se spoustou věcí. 

Byl paranoidní.

A taky si byl jistý, že je mu pořád bráněno, že je něčím bez milosti posouván o několik kroků zpátky, když se mu podaří postoupit o trochu dopředu. Byl z toho všeho až příliš vyčerpaný a měl chuť se vzdát. Ve chvílích, kdy na to myslel, mu bylo podivně dobře. Jednoduše se do toho zcela ponořit a děj se co děj, bylo by mu to už jedno.

Věděl totiž, že není sám. Ještě ne.

On tam pořád někde byl. Hlavně on. Čekal na něj. Usiloval o převzetí moci nad jeho myslí. Aby ho mohl konečně zničit.

Pořád byl totiž shazován k zemi a následně pošlapán. Kopaly do něj a smály se mu za jeho ubohost. Za to, že jim naletěl. A trestaly jej za jeho snahu. 

Veškeré stíny jeho minulosti. 

Neustále se mu přehrávala ta tehdy, které si dokonce sepsal na papír. Ten měl u postele a četl jej každý večer před spaním a každé ráno, když se probudil.

Ve snech umíral a zase znovu ožíval. Pořád dokola a dokola. 

Bloudil v kruhu beze světla.