EXISTENCE | jjk x kth ✔

44

"Takže tohle je tvoje poslední slovo? Vykašleš se na mě?"

"Nevím, kolikrát ti to mám vysvětlit, abys to konečně pochopil." I ona už ztrácela trpělivost. 

"Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to moc dobře. Akorát jsi mi lhala, to je všechno."

"Taehyungu-."

"Ale ono je to vlastně v pořádku," skočil jí do řeči. "Protože v naší rodině to takhle fungovalo vždycky. Jsi jen stejná jako máma. Lžeš."

"Máma neměla na vybranou!"

"Měla," namítl. "Mohla se kdykoli vrátit, ale neudělala to."

"Protože by to k ničemu dobrému nevedlo. A tohle taky ne. Vážně tě nemůžu vzít s sebou, i když bych chtěla."

Jasně.

Nevěřil jí ani slovo. 

Taehyungu, až ti bude osmnáct. Taehyungu, až dokončíš školu. Samé až až! Bylo mu z toho zle. A taky mu to bylo jasné. Proč by se s ním měla zahazovat? Proč? Začne život někde úplně jinde, bez něho a bez otce. Zapomene na to, že má někde zbytek rodiny, která z toho všeho vyšla jako nejhorší. 

Ale Taehyung... On za to přece nemohl. Nemohl za to, že od nich odešla matka, že si jeho sestra přestala rozumět s tátou a nakonec odešla taky. Ti dva se k sobě začali chovat jako naprostí cizinci a Taehyung byl někde mezi nimi, zmatený a ztrápený tím, jak se jeho domov rozpadl jako obyčejný domeček z karet. 

"Možná se ale takhle budu mít líp," řekl, načež se zvedl od stolu. 

Možná mu bude líp, když nebude muset žít ve strachu, že od něj jeho nejbližší odejdou ze dne na den, aniž by cokoli řekli, že nebude muset žít v neustálé lži a marně hledat pravdu v každém slově.

"Doufám, že se ti bude New York líbit."