Roman & já

Večeře

Celý zbytek služby jsem přemýšlela. Hluboce,  na mě až moc hluboce.
O tom jak je možný, že ve mě roste sloučenina mě a Romana a že za několik měsíců budu matka a kromě ohromné lásky budu mít za někoho zodpovědnost. Asi se zblázním.
Já nemůžu tomu vůbec uvěřit. Mám v sobě něco živýho. Teď když nad tím tak přemýšlím jestli jsou takhle praštěný všechny nastávající matky tak jsem vlastně normální a poprvé v životě spadám do normálu. I když si myslím,  že se určitě něco stane. Nemusí to být něco špatného nebo tak,  prostě něco,  co se vymyká normalům,  protože na to je moje tělo expert a myslím,  že dokud bude ten prcek uvnitř,  nebude to mít chudák jednoduchý. Stres a pobíhaní po urgentu,  místo lenošení,  sledování Sama doma a čtení pofiderních blogů o mateřství na internetu.  To fakt nejsem já,  snad mě to malý nechá pracovat,  co nejdýl. Nevydržela jsem v nemocnici ani týden.  Co bych dělala kdybych musela být doma třeba dva měsíce? To by mi asi hráblo!  Počkat!  Já budu doma tak dva roky! Tak to jsem nedomyslela!  Sakra!  Doufám,  že to jen sen. V to doufám do té doby než se mi žaludek přetočí naruby a cítím se jako bych snědla stádo slonů.
No nic vrátíme se myšlenkami zpět na urgent.
Služba mi skončila a já jsem se šla převléct. Nenápadně jsem přendala testy z kapsy mondúru do kabelky a snažila jsem se upoutat,  co nejmenší pozornost.
L:  Nejdeš s náma na dámskou jízdu?
Já: Už něco mám
Usmála jsem se.
L:  Manželská romantika?
Já:  No,  nezapomeň na to takže jakékoliv fikce v tvojí hlavě se neuskuteční,  někdy si s váma ráda vyrazím(v hlavě jsem si pomyslela:  No musíte to stihnout do cca. půl roku jinak si vyjdu,  možná tak s kočárem) .
Vyšla jsem z lékařáku a na příjmu j dodělávala jsem tu méně zábavnou náplň práce zástupkyně ředitele. Až odejdu na mateřskou budu pracovat z domova.
R:  Ahoj,  lásko! Jseš připravená?
Já: Jo jasně( v hlavě:  Nauč se množný číslo,  budeš ho potřebovat)
Vzali jsme se za ruce a odešli jsme z urgentu.
R: Tak jak ses dneska měla?
Já:  No nic zvláštního (až na to,  že jsem zjistila,  že ve mě roste 100% malej Rus)  co ty?
Miluju otázky tohodle typu,  ale musela jsem to dostat na jinou kolej.
R:  No taky nic moc jako vždycky je ti už dobře?
Já: Jo už jo( je mi výborně 😖)
R:  Tak to je dobře aspoň se můžeš pořádně najíst
Jídlo je to poslední na co teď myslím
Došli jsme do restaurace.
Číšník:  Tak co si dáte k pití?
R:  malou 10
Já:  Dám si prosím nealko,  děkuju
Č:  Ano,  jistě
Doprdele!  Takhle se to fakt dlouho  neudrží v tajnosti
R:  Nealko?
Já:  No... Pro jistotu nechci aby mi bylo zase blbě
Čekala jsem jeho reakci typu: Nechtěla sis radši zajít k doktorovi?
R:  Máš pravdu,  jseš rozumná!
Já: Já vím( rozumná ženská by nespekulovala o smyslu ženství)
Zachvíli přinesl pití.
Čí:  Máte vybráno?
R:  Ano,  prosím jeden guláš
Já:  A já si dám Caesar salát
Roman se na mě díval jako na zjevení. Byl totiž zvyklí,  že si dávám hamburgery a podobné věci.
Tak budu radši když ze mě vylítá salát než guláš s knedlíkem.
Celou dobu jsem cítila hrozný smrad. Pak se přibližoval a přibližoval a přistál Romanovi k večeři.
Cibule a guláš vražedná kombinace pro mě jako pro těhotnou aspoň už vím, od čeho se mám držet dál. Nemohla jsem to vydržet.
Já: Musím si odskočit!
R: Nechceš...
Nestihl to chudák ní dopovědět a já už byla na záchodě.
Dýchala jsem nad umyvadlem a snažila to v sobě udržet.
Ale kdo je tady vlastně chudák. On mi jen tak udělá dítě,  málem mi skončí v záchodě všechno jídlo a pak se o toho nevinného drobka budu muset starat.
Přišla jsem zpět ke stolu.
R:  Fakt jsi v pohodě?
Já:  Jo
R: Kdyžtak můžeme jít domů!
Já: Ne,  dobrý v klidu to dojez (hlavně to tam už nacpi rychle jinak se mi z toho smradu udělá tak blbě,  že bude mít ještě bonus salát)
Po cestě domů.
R:  Víš,  přemýšlel jsem o dětech
Řekni,  že sis to rozmyslel a zhtoutím se
Já:  No?
R:  Že mi řekneš až se na to budeš cítit?
Pozdě!!
Já: Jo jasně,  nebavme se o tom teď
R:  Dneska si asi neškrtnu co?
Já: Asi ne( to si neškrtneš sakra dlouho)
R:  To nevadí, co by si řekla kdybychom si jen tak lehli do postele a objímali se?
Já:  Ráda
Jak jsme řekli tak i udělali.
Jen tak jsme leželi v postele a povídali si.
Asi na pět minut mě to přivedlo na jiné myšlenky.
Pak mi položil hlavu na břicho a jsem se bála aby se mi tak nestal nějaký nečekaný zvuk,  vymykají se normálu.  Prostě mu těhotenství oznámím až to budu mít potvrzené od gynekologa.

Doufám, že jsem vás tímhle dílem aspoň trochu pobavila