Roman & já

Dřív

Tuhle kapitolu jsem moc nevěděla o čem psát,  takže bude trochu o ničem.
Roman už je pryč týden a utíká to docela pomalu. Maličké jsou dneska 4 měsíce a za 3 týdny máme 3- leté výročí od svatby a 4 roky spolu. Přijde mi to jako chvilka co jsem si objednávala šaty.
No nic...
Každý den jsem si s Romanem volali několikrát denně.
Při jednom hovoru.
R:  Musím ti něco říct
Já:  No?
R:  Přijedu o týden dříve
Já:  Jakto něco se stalo?
R:  Ne neboj
Já:  Tak to je skvělé
R:  Jak se máte?
Já:  Dobře,  chodím za tebe do práce, táta se užívá vnučku,  ale bez tebe to není ono
R:  Ale prosimtě!
Já:  Hele za chvilku jdu do práce tak pa a pak zavolám
R:  Pa a dej za mě pusu malé
Já:  Dobře pa
Típla jsem to a zhluboka se nadechla. Pokaždé když volá,  rozbuší se mi srdce a dech se zatají. Z každého jeho slova mi naskakuje husí kůže a slzy se nahrnou do očí. Ten pocit,  že ho už tam moc chci mít po svém boku a sdílet s ním výchovu dcery.
Dneska jde táta k nám aby jsme pořád malou někam netahali.
Už pase koníčky a právě o to Roman přišel,  radši jsem mu to ještě neřekla aby se nestresoval. Už je hezky směje,  ne jen náhodně.
Když jsem přišla do práce čekal na mě Jirka.
Já:  Ahoj všichni
B:  Ahoj,  můžu s tebou mluvit?
Já:  Jo jasně
B:  Chci odejít z funkce
Já:  Co?
B:  No
Já:  A kdy?
B:  No...
Já:  Nevím jak to bude,  ale Roman to vzít nebude moct už teď má 3 práce
B:  Vím,  je to za dobu neurčitou,  ale chci aby si se stala primářkou za mě
Já:  Ježíš to jsi mě zaskočil...Mám malé dítě kdo by jí hlídal?
B: Nech i ty ještě projít hlavou
Já:  Dobře
Odešel
M:  Aaa... Budoucí primářka
Já:  Nojo...  Vezou případ
M:  Dobře